Jak jsem pracoval v lyžařském středisku v Kanadě

© Josef Baše

Už nějakou dobu jsem si říkal, že bych chtěl zkusit, jaké to je žít někde v zahraničí. Uvažoval jsem o Novém Zélandu, jedinné co mi chybělo, byl takový ten první impuls, kdy zkrátka bouchnete do stolu a řeknete si: „Jdu do toho!“.

Rozhodnul jsem se v autobuse

No a tak jsem si jednou tak loni začátkem srpna jel v autobuse Studentagency z Varů do Prahy, čtu si ten jejich magazín – Žlutý. No a v něm inzerát, že agentura nabízí zprostředkování práce v jednom z nejlepších lyžařských středisek na světě – v Kanadském Whistleru.

Na výběr jsou pozice typu – obsluha vleků (to jsem chtěl já), práce v restauracích a barech, práce v kuchyni, obsluha parkoviště, apod. V inzerátu bylo zveřejněno, že zařídí práci, ubytování a že budu mít sezónní skipas zdarma! Pro mě je snowboarding životní styl, a tohle mě docela dostalo. To byl ten impuls, který jsem potřeboval. Stránku jsem si vytrhnul a hned druhý den jsem volal do agentury, abych se zeptal na to, co mě zajímalo.

Raději jsem využil služby agentury

Ochotní a milí lidé, skvělé jednání. Poslali mi dotazník a objednali si mě na pohovor, který se týkal hlavně mých jazykových znalostí. Protože jsem nikdy předtím nebyl v zahraničí na delší dobu, vybral jsem si program Full service (kompletní servis od agentury), který zahrnoval to, že mi domluví pohovor s mým zaměstnavatelem přímo v Praze, že mi pomůžou s vyřízením pracovních víz a poskytnou veškerý servis. To mě vyšlo cca na 12 tisíc.

© Josef Baše

Po pohovoru a písemném testu v agentuře, který dopadl dobře, jsem měl zavolat v určitý termín manažerovi programu do Kanady. To byl další krok. Manažer programu se mě ptal proč Kanada, abych mu řek něco o sobě atd. Další krok úspěšný a o krok blíže svému cíli. Následovala žádost o pracovní povolení, jejíž obsahem bylo to, že jsem musel napsat např. Proč jsem si vybral Kanadu – motivační dopis, jaké jsou mé plány po návratu domů, atd. Vše dopadlo dobře a po dvou týdnech mi přišlo kladné vyhodnocení.

Poslední krok, který mě čekal, byl pohovor s mým Kanadským zaměstnavatelem, a to na půdě agentury v Praze. Ten dopadl také úspěšně, a tak jsem 28.10.2008 vyrazil směr Vancouver.

Konečně v Kanadě!

Agentura mi zařídila transport z letiště do hostelu v centru Vancouveru a dvě noci se snídaní. Další den mi domluvila schůzku se zástupcem partnerské agentury, který mě dal cenné rady ohledně vyřízení Social insurance number (šli jsme spolu na úřad, kde se toto zařizuje a on mi říkal, co mám říct, co kam napsat atd. atd.), bankovního účtu, života v Kanadě, a poskytl mi pár tipů, kam se podívat ve městě.

Po třech dnech ve velkoměstě jsem ráno vyrazil směr Whistler. Se mnou mířilo již několik lidí z hostelu, tak jsme se ubytovali. Ubytování velice pěkné, jakoby takové luxusnější vysokoškolské koleje. Komplex sedmi domů, pokoje většinou po čtyřech – dva v jedné místnosti, dva v druhé, obývák se sedačkou, kuchyňka a koupelna byla v každém pokoji. Pěkné, funkční a útulné. A hlavně 100 metrů od vleků. :)

Školení bylo dost těžké

Po několika dnech aklimatizace začali meetingy s vedením vleků, školení apod. Dali nám 150ti stránkovou A4 knižku – Lift manual, kde bylo o vlecích téměř všechno. Dále o lavinách, co dělat když se stane to a toto, kam volat, jak spolupracovat s horskou službou, o lavinovích psech atd...

© Josef Baše

A za dva týdny jsme z toho měli psát podrobný test, s tím, že kdo ho nenapíše, nemůže u vleku pracovat. Já jsem anglicky uměl (myslel jsem si v Čechách docela dobře), ale toto byla technická angličtina a musím říct, že jsem měl docela problémy.

Jednak jsem tomu skoro nerozuměl, takže jsem si musel většinu slov ve slovníku překládat, a druhak praktická školení, která probíhala s našimi šéfy byla pro mě také špatně srozumitelná.

Povídali totiž o motorech, o tom, jak se startuje vlek, teď je hodně typů motorů, povídali podle mě i co se stává nejčastěji za úrazy a nehody lidí, kteří na vleku jezdí, atd. atd. A já rozuměl velice špatně. Inu něco jiného je se bavit s někým o obecných věcech, o životě atd. a něco jiného je se bavit o specifických věcech technickou angličtinou.

Tak jsem se dost učil knihu a bál se testu. Byl jsem jedinný Čech na vleku. Složení všech kolegů bylo: 80 procent Australani, 13 procent Novozélanďani, 6 procent Angličani a zbytek já a jeden Japonec, ale ten už loni pracoval v Americe na horách jako vlekař.

No, přišel test - den Dé. Bál jsem se toho, že jakmile neprojdu testem, přijdu o práci vlekaře, ztratím ubytování, protože ubytování je jenom pro zaměstnance lyžařského areálu, a takové to zázemí, které jsem si za tu dobu vytvořil. No a také o permanentku a o veliké slevy všude, které zaměstnanci mají.

První dny v práci

Test jsem prošel, jentaktak, ale prošel. Pak jsem si říkal, abych přežil týden dva v práci, že jakmile to přežiju, tak to bude OK. Bál jsem se hlavně, že když mi někdo zavolá telefonem, nějaký šéf třeba a bude po mě chtít něco důležitého, a já nebudu rozumět, že si řekne: „Co to tam je za vola“ a vyrazí mě. Tak se ale nestalo a já rozuměl a když trochu ne, tak jsem se zeptal, jestli mi to může říct jinak, že prostě nerozumím. Naštěstí všichni, se kterými jsem se setkal, ať už osobně, nebo v telefonu, byli féroví, chápaví a vstřícní. Dva první týdny jsem tedy přežil a nastal čas si plně užívat života ve velkých horách.

Skvělé zážitky

A jaké to bylo? Bylo to BOŽSKÉ!!!!!! Práce čtyři dny v týdnu, tři dny volna ježdění, fantastického ježdění!! V těch barácích co jsme bydleli, byli samí mladí lidé, takže ježdění, potom divoké párty, pak čtyři dny „práce“, ale to se snad ani „prací" nazvat nedá. Celý den koukáte na hory, občas si upravíte lopatou rampu, tu nahážete trochu sněhu, tu pozdravíte někoho, pak si jdete na hodinu na oběd, placení jste i za to ježdění, které v „práci“ je – tzn. cestou na „váš“ vlek, cestou na centrálu...

No bylo to něco naprosto fantastického. Samozřejmě občas to med nebyl, a to když bylo třeba – 27 stupňů Celsia, foukal vítr a já musel být venku, nebo když byly chumelenice apod. (Pracoval jsem většinou na vlecích okolo 2000 metrů nad mořem.) Ale když jsem to srovnal se stresem, který jsem měl v předchozím zaměstnání (bankéř), tak i to bylo mnohem lepší. A dost dnů třeba svítilo sluníčko a vy se jentak kocháte. No luxus. A tak pořád dokola. Čtyři dny práce, tři dny volna.

© Josef Baše

A tak čas plynul, a byl leden, pak únor, březen... a poslední den v dubnu jsem letěl domů. Dost mých kolegů letělo zpět domů, někteří se chystali cestovat. Já jsem letěl domů, podle původního plánu. Jednak mí nejbližší kamarádi také jeli domů, druhak jsem nechtěl více utrácet a chtěl jsem se vrátit s něčím na kontě a třeťak se mi mooooooooc stýskalo.

I když to celé byla vážně JÍZDA, začaly mi chybět Čechy. Rodina, přátelé, a takové to, co je jenom tady, v Čechách. Nikdy bych si nemyslel, že mě tak ta naše vlast bude chybět, musel jsem si to zažít na vlastní kůži.

Co mi pobyt v Kanadě dal?

A co mi to dalo? Dalo mi to dost. Kromě zlepšení angličtiny, jsem našel v sobě takový ten klid, moudrost a takové to něco, co jsem hledal. Možná trochu i sebe. Životní zkušenost k nezaplacení.

Celkové náklady:

(V době, kdy jsem v Kanadě byl, byl kurz: 1 CAD = cca 16 Kč)

• Bydlení: 320 CAD měsíčně (ale to protože jsem bydlel ve staff housingu) – běžná tržní cena pro ty, kteří by tam chtěli jet na vlastní pěst a nepracovali pro lyžařský areál je 700 – 800 za pokoj, který museli sdílet s dalšími lidmi.
• Cena celodenní permanentky na hory = 85 CAD (pro ty, co nejsou zaměstnanci lyž. ar.)
• Jídlo v restauraci na horách cca 7 CAD (po slevě pro nás), vydatná a zdravá večeře v restauraci pro personál poblíž bydlení 5 CAD, jídlo v obchodech mírně dražší než u nás.
• Oblečení, lyžařské a snb vybavení cca dvakrát třikrát levnější než u nás
• Zpáteční letenka Praha – Vancouver 25 tisíc Kč
• Poplatek agentuře za vyřízení všeho cca 12 tisíc Kč
• Pojištění na půl roku cca 7 tisíc Kč

A moje mzda? 10 CAD/hodinu – pracoval jsem cca 8 hodin po 4 dny v týdnu.....

Stálo to za to?

STÁLO, A ZA MNOHEM VÍC! :)

Autor: Josef Baše

Informujte se o možnosti vrácení daní při práci v zahraničí.

Sdílet tento článek