Au-pair v Irsku

Po roce v České republice jsem opět zatoužila poznat novou zem. Jako nejjednodušší způsob se opět nabízelo jet jako au-pair. I když moje předchozí zkušenosti byly nevalné, řekla jsem si, že do třetice všeho dobrého snad už budu mít nějaké to štěstí.

Příprava na cestu

Poučená z pobytu Londýně jsem si zabalila jen nejnutnější oblečení, které se na sebe dá snadno vrstvit, a kosmetické prostředky. Připravila jsem se na proslulý dublinský déšť a vítr koupí kvalitního deštníku – kdyby náhodou pršelo hned po příjezdu. Nejlevnější letenky se daly koupit od irské společnosti Ryanair a já se jen tak tak vešla do jejich limitu 15 kg na zavazadlo. Zrušení zdravotního pojištění v ČR a sjednání pojištění pro zahraničí se dalo zařídit den před odletem. Sjednala jsem si ho přes internet za pomoci internetových stránek top-pojisteni.cz. Tam se dá vypočítat, kolik stojí jaký druh pojištění u různých společností. Pokud někdo jede jen na tři měsíc či méně, pojištění se dá sjednat velice levně například u bank.

Co mě čekalo u rodiny

Před příjezdem jsem poslala svou fotku, aby mě poznali. Rodina mě zrovna neměla čas vyzvednout, ale poslali nějakou jejich kamarádku s cedulkou s mým jménem, a tak nebyl problém se s ní najít. Všichni byli moc příjemní, jen mě zaráželo, jak klučina pořád mluvil sprostě. Ke svému otci měl respekt, ale s matkou občas zacházel jako s hadrem a byl hodně drzý. Zkoušel to samozřejmě i na mě, ale když jsem se nenechala vyprovokovat, tak ho to časem přestalo bavit. Výchova dětí je to o hodně odlišná od naší. Děti se při každé příležitosti podporují a chválí. Měl doma spoustu hraček a když už výjimečně došlo na trest za nějakou lumpárnu, tak to nikdy nebylo nic hrozného. Něco jako fyzické tresty tu samozřejmě nevedou.

Práce au-pair

Mezi moje povinnosti patřilo vypravování Erika do školy, příprava svačiny a jeho hlídání do doby, než se rodina vrátí z práce a případný babysitting a ukládání ke spánku. Každý den jsem dělala drobné domácí práce jako je mytí nádobí, žehlení, a obden bylo potřeba vyluxovat. Jednou za týden pak byl velký úklid celého domku, který zpravidla zabral tak 4 hodiny. Každý týden jsem měla minimálně dva dny volné. Tyto dny se v týdnu měnily, protože rodiče pracovali pro leteckou společnost a tak byli často pár dní v kuse pryč. Pokud nikdo z rodičů nebyl doma, nebo byli po náročné práci, tak jsem navíc vařila večeři.
Zpočátku jsem dělala jen to, co mi bylo řečeno, že dělat mám. Když jsem pak později udělala něco navíc, tak jsem za to byla pochválená a rodina to nebrala jako samozřejmost.

Česká komunita

V Dublinu je česká komunita, kterou blíže neznám, protože jsem se do ní nijak nepokoušela zapojit. Tak či tak lze po celém Dublinu najít obchody s polskými, českými a slovenskými potravinami. Je také možné nechat si celkem levně odvézt věci do Čech. Praktické informace pro Čechy v Irsku jsou na stránce www.irsko-aktualne.cz. V létě byla dokonce nově otevřena Tea Garden, či-li klasická čajovna jak ji známe z Čech. V Dublinu se pravidelně pořádají koncerty českých kapel, je možné dojít si na promítání českého filmu, nebo do české hospody na české pivo, bramborák a zahrát si fotbálek.

Studium angličtiny

Bohužel se v Irsku za všechno platí a kurzy angličtiny nejsou výjimkou. Škol se v Dublinu nabízí nepřeberné množství a ceny se liší podle typu studia. Kamarádky chodily do školy, kde se platilo 35 euro týdně a výuka probíhala každý všední den. Další možností je podívat se na internetové stránky www.gumtree.ie kde se dá mimo jiné najít někdo na swamping skills. To znamená, že tam můžete najít někoho, s kým se budete vzájemně něco učit – od jazyků až po taneční a podobné dovednosti.

Doprava

V Dublinu funguje síť autobusů, které vás dopraví do centra téměř odkudkoliv. Horší je to, pokud se chcete dopravit do jiné části města. Většinou se musí jezdit přes centrum. Dál tam jezdí vlaky a něco jako tramvaj (ale má jen jednu trasu). Zastávky jsou špatně značené a v okrajových částech města často dokonce vůbec. Za to jsou ale na každém rohu. Jako jinde v zahraničí, i tady se musí mávat na zastavení, pokud nevíte kde vystoupit, poproste řidiče ať vám řekne, až bude vaše zastávka. Čas příjezdu autobusu není nikde přesně napsaný a musí se odhadovat z času výjezdu autobusů z výchozí stanice.

Praktické informace

V Dublinu je několik společností, které každý týden pořádají autobusové zájezdy za různými památkami v Irsku. Pokud zrovna nemáte vlastní auto, většinou se opravdu vyplatí jejich nabídek využít. Jinak je doprava v Irsku celkem drahá, a tak vás to na vlastní pěst nevyjde o mnoho levněji a jen to stojí mnohem víc úsilí, času a přináší to různé komplikace.
V Irsku mají krásnou přírodu, ale co se týče některých jejich památek, byla jsem občas trochu zklamaná. Jsou sice krásné, ale když je srovnám s ČR, tak často přeceňované. Irové totiž umí (narozdíl od Čechů) prodat to, co ve své zemi mají.

• Do spousty podniků se smí až od 21 let, v „lepších“ z nich se dbá na společenskou obuv (i pro pány) a doporučuji sebou nosit občanku.
• Ve spoustě barech hraje živá hudba a vstup je zadarmo, případně se tam pořádají třeba různé taneční večery, takže o kulturní zábavu rozhodně není nouze.
• Pokud možno se vyvarujte chodit v Dublinu k holiči. Všichni včetně samotných Irů si na kadeřnictví stěžují, protože jsou drahá a pracovníci obvykle nejsou příliš dovední.
• Pokud hledáte práci, vypadá to nadějně a Irové vám slíbí, že se určitě ozvou, a neudělají to, určitě se nevzdávejte a zkuste zavolat. Občas jim totiž odpověď trvá dost dlouho, nebo se zapomenou ozvat i přes to, že opravdu mají zájem.
• Pořiďte si pořádnou mapu. Mapy centra města jsou zadarmo k dostání v kancelářích pro turisty. V Dublinu je to totiž pro méně orientačně nadané lidi těžké. Všude to vypadá „stejně“. Stejné budovy, kostely, obchody. Je zkrátka těžké najít nějaký záchytný orientační bod.

Finance

Na první týden jsem si sebou vzala 50 euro, což mi stačilo. Moje kapesné bylo 100 euro týdně. S penězi se dá bez problémů vyjít a občas i udělat nějaký výlet nebo zajít do kina.

Přínosy a ztráty

Nebyla to má první au-pair zkušenost, ale konečně jsem zakusila takového toho téměř „ideálního“ au-pair života. Dostala jsem možnost se trochu rozvíjet a promyslet si, co od života vlastně chci. Na druhou stranu jsem ale toužila mít konečně vlastní domácnost. I když vám rodina dá tolik svobody jako mně ta moje, stále na ně musíte brát ohledy a uzpůsobovat svůj čas a činnost tomu, co dělají oni. I když se vám něco zrovna opravdu nechce dělat, nebo vám to nepřijde nezbytné, stejně to musíte udělat. Taková trošku pohotovost celou dobu, co jste doma – stále je co uklízet jak po dětech, tak většinou i po dospělých.

Autorka: Kateřina Platzerová

Já u sochy Jamese Joyce

© Kateřina Platzerová

Wiclow

© Kateřina Platzerová

Howth

© Kateřina Platzerová

Sdílet tento článek