8 věcí, které vám o exchange year nikdo neřekne

Jmenuji se Anička a v srpnu 2017 jsem vycestovala díky stipendiu od neziskové organizace ASSIST na roční studijní pobyt ve Spojených Státech, konkrétně do hlavního města Baltimore ve státě Maryland.

Na internetu můžete narazit na stovky pozitivních článků vychvalujíc exchange year až do nebes, a já s nimi souhlasím, ale každá mince má dvě strany. Do Ameriky jsem odjížděla s pocitem, že teď konečně začíná nejlepší období mého života, jak jsem stokrát četla na internetu, a byla jsem (ne)příjemně překvapená. A protože realisté jsou potřeba, jsem tady já a můj článek. Než se však pustíte do čtení, ráda bych upozornila na to, že všechno zde popsané pochází z mých vlastních zkušeností a ty nemusí být stejné pro každého.

1. Rozhodně se nenaučíte mluvit anglicky jako rodilý mluvčí

Pokud vám byla vnuknuta myšlenka o perfektní angličtině za rok, rychle na ni zapomeňte. Já jsem odjížděla na české poměry s velmi dobrou angličtinou, ale po sedmi měsících neustálého mluvení a psaní v angličtině nejsem ani blízko k tomu znít jako rodilý Američan. A i kdyby se vám to náhodou nějakým zázrakem povedlo, přízvuk vás vždycky prozradí. Copak vy jste si mysleli, že czenglish akcent se ztratí? Překvapení! Rozhodně nikam neodejde a pokud na něj náhodou zapomenete, nový známý s otázkou: "Odkud jste?" vám ho zase rychle připomene (Rusko to není, mladý pane).

Výhled na centrum Baltimoru.

2. Otázka není jestli přiberete, otázka je kolik

Ačkoliv žiji v host rodině, která jí velice zdravě, ani mně se tento trend bohužel nevyhnul. Američané celkově konzumují více masa a jejich chleba v sobě má více kalorií než náš a je podivně nasládlý. Další faktor ovlivňující mou postavu je kupodivu školní jídelna. Zatímco v mé české škole většinou k obědu sním sotva čtvrtinu nelibě vypadajícího jídla, tady školní jídelna vaří velice dobře, ale bohužel tučně. Není se však čeho bát, po návratu do Čech všechno zhubnete! (tedy aspoň doufám).

3. Rohlíky za stovku? Možná tak ve slevě!

Tento bod pro většinu čtenářů nejspíš nebude překvapením, ale Amerika je opravdu velice, velice drahá. Když jdu s mou host mum nakupovat základní potraviny (pečivo, mléko, cereálie), necháme v obchodě klidně i 800 korun (40$). Zásadní chyba, pokud nechcete dostat zástavu srdce, je přepočítávat dolary na koruny (ano, vím, že jsem to právě udělala). V mé škole, kde se mimochodem platí školné kolem milionu na rok (já jsem naštěstí obdržela stipendium) se nedávno prodávaly “třídní prstýnky”, jeden za 200$, a přece se našli studenti, kteří si jej koupili. Ale nebojte, po pár měsících se vaše vnitřní kalkulačka vypne a hamburger ve Fast Foodu za 20$ vám bude připadat prakticky zdarma.

Zasněžený kampus mé školy.

4. Autobusy tu nečekejte

Co se týče městské hromadné dopravy, Spojené Státy opravdu selhávají. Vymoženosti jako vlak, tramvaj nebo dokonce metro tady, kromě New Yorku, rozhodně nenajdete. Ve většině místech ani nejezdí autobusy a pokud ano, jejich systém je velice nespolehlivý. Jak už jste nejspíš uhodli, bez auta se v Americe prostě neobejdete. A protože jako exchange student nemůžete řídit, jste naprosto závislí na ochotě vašich blízkých a přátel (pokud nějaké máte). Vaše nezávislost zůstala v Praze na letišti a vy se znovu cítíte jako malé dítě. A pokud chcete svoji depresi vychodit, často ani nemáte kde, protože Amerika je země pro auta, ne lidi, a pořádné chodníky, na rozdíl od všech druhů dálnic, tady většinou ani nenajdete.

5. That’s a microaggression!

Pokud jste jako já a rádi používáte sarkasmus a klasický český černý humor, v USA narazíte. Američané si velice potrpí na slušnost. V praxi to znamená, že i kdyby jste si na sebe oblékli podprsenku přes tričko a kalhoty naruby, řeknou, že vám to sluší. Oblíbený americký pojem poslední doby jsou takzvané microaggressions. Že nevíte, co to znamená? Nezoufejte, pochopit význam tohoto slova mi zabralo přibližně dva měsíce. Microaggression znamená někoho vědomě, či nevědomě, urazit na základě obecně známé skutečnosti, která se ale nemusí zakládat na pravdě. Příklad: Mile se zeptám své vietnamské spolužačky: “A co dělají tvoji rodiče? Pracují ve večerce?”. To, že je někdo z Vietnamu, hned neznamená, že musí vlastnit obchod s potravinami. Chápete? Američané jsou tímto pojmem posedlí a navzájem se osočují z použití microaggressions, kdykoliv dostanou příležitost. Poučení? Český humor je No, No!

Já s kamarádkou na plese.

6. Kamarádi na celý život

Fakt, který vám každá studentská agentura potvrdí, a to že si na exchange year najdete přátele na celý život, nemusí být vždy pravda. Američané jsou velice přátelští a rádi se seznamují s novými lidmi a cizinci, takže když vás po pár dnech ve škole zdraví na chodbě každý, můžete propadnout falešnému faktu, že jste ten nejrychlejší exchange student v hledání si přátel (ano, také jsem si to myslela). Ale zdání klame. Nedlouho poté zjistíte, že většina vašich přátelství se od zdravení na chodbě nikam neposunula, z důvodu nezájmu vašich “přátel”. Kromě toho si náctiletí Amíci ve škole rádi tvoří skupinky, jejichž složení se zřídkakdy mění. Lidé v těchto skupinkách se baví pouze mezi sebou a většinou do nich není možné jako nový spolužák vstoupit.

7. Jiný kraj, jiný mrav

Poznat novou zemi, její obyvatele a tradice, je úžasný zážitek, ale připravte se na menší kulturní šok. Američtí studenti na soukromých školách jsou velice zaměřeni na výkon a soutěživost je neúprosná. Na většině středních škol (moje je výjimka) se každý měsíc vyvěšují “známkové žebříčky”, kde se dá přesně vidět, jak si student vede s porovnáním se zbytkem třídy a školy. Kromě toho tu nic takového jako: “Půjčíš mi sešit?” nebo: “Co máš k třetí otázce?” neexistuje, hlavně kvůli výše zmíněnému faktu. Každý opravený test učitelé rozdávají známkou dolů, aby ji nikdo kromě autora náhodou nespatřil.

Co se týče amerických náctiletých dívek, postav jako z Gossip girl tady najdete nepočítaně. Pokud si rádi povídáte hodinu o umělých nehtech, v USA určitě zapadnete (jedné takové konverzace jsem opravdu byla svědkem a málem jsem umřela nudou). Jeden z rozdílů, který zde pociťuji nejvíce, se týká majetku. Já žiji ve velice bohaté části města, obklopená bohatými lidmi a chodím do soukromé preppy školy, tím pádem se zde životní standard od mé domoviny mírně liší. Rodiny některých mých spolužáků vlastní jachty a letní domy na Havaji, do školy jezdí mercedesem a oblečení nakupují výhradně v Calvinu Kleinovi. I škola dává jasně najevo, do jaké majetkové vrstvy většina jejích studentů patří. Chcete si koupit tričko se školním logem? 50 dolarů. Oběd ve školní jídelně? 5 dolarů (a teď si představte tam jíst každý den). Jednu věc jsem si ale díky tomuto prostředí uvědomila - bohatství se rozhodně nerovná štěstí.

Školní tělocvična.

8. Přihraj!

Američané na středních školách jsou naprosto posedlí sporty. Rok se dělí na tři sezony - podzimní, zimní a jarní, a každou sezonu můžete hrát jiný sport. Ačkoliv je možnost dělat jakýkoliv sport i jako úplný začátečník, realita bývá trošku jiná. Na podzim jsem se přidala do volejbalového týmu s tím, že jsem vysoká a předtím jsem už párkrát hrála. Očekávala jsem, že budu průměrná, ale k mému naprostému neuvěření jsem byla jedna z nejhorších v týmu. Trenér mě nepostavil na hřiště na žádném ze školních turnajů, které se konaly jednou, někdy dvakrát týdně, ale na všechny jsem samozřejmě musela jet, protože jsem přece byla “součástí týmu”. Když mě a ostatním nehrajícím dívkám jednou po vítězném zápase trenérka řekla, že náš tým dnes odvedl skvělou práci a dívky na lavičce přispěly k vítězství svým hlasitým povzbuzováním, myslela jsem, že jí jednu praštím. Na začátku jarní sezony jsem se zase od trenérky badmintonu (hraje se ve dvojicích) dozvěděla, že tým má lichý počet členů a já, protože tu nebudu příští rok, si proto partnera nezasloužím.

Pokud jste dočetli až sem, možná pochybujete, zda opravdu stojí za to se vydat za studiem o zahraničí. A jaká je tedy pravda? Ano stojí! Můj rok v Americe mi otevřel oči jako nic jiného předtím, nesmírně mi rozšířil obzory a poskytl mnoho příležitostí do budoucna. A že to není celou dobu procházka růžovým sadem? Tohle zjištění mě nějakou dobu trápilo (hlavně díky všem těm hyperpozitivním článkům!), ale pak jsem si uvědomila, že to bych to tak vlastně ani nechtěla. Protože víte co?
If it doesn’t challenge you, it doesn’t change you.

Autorka: Anna Sochorová
Máte na mě dotaz? Napište mi na

Sdílet tento článek