Cestování po Rumunsku - 1. díl cestopisu

Po letech jsem se rozhodl, že spatří světlo světa můj další cestopis, tentokrát z Rumunska. Postupně vám popíšu, co nás na této neuvěřitelné cestě čekalo a co se nám všechno vlastně stalo. 

Správní cestovatelé

Na začátku každého cestopisu je slušné představit osoby a obsazení, budu slušný - Mgr. Helenka PhD., Mgr. Milan DrSc., prof. MUDr. Pavel a Bc. et Bc. Petr MBA.

Jak jste si asi všimli, neuvádím příjmení a nyní i pro budoucí příběh jsem mírně pozměnil tituly, jména, nadmořské výšky, data, lokace a vůbec spoustu okolností, ze kterých by mohlo být možné dopátrat se, kdy a kde se tento příběh odehrál a kdo byli jeho pachatelé.

Klasické předodjezdové přípravy 

Celé cestě do Rumunska kromě klasických příprav (ve smyslu naplánovat kdy a kam pojedeme, co tam budeme dělat, kdo tam pojede, jestli už jsme z toho nevyrostli, ne nevyrostli, co budeme jíst, kdo to koupí, kolik to bude stát...) předcházela zatím nová diskuse o tom, zda pojedeme vlakem, nebo autem (dosud jsme na podobné akce jezdili výhradně vlakem). Naši už tak dost malou skupinu rozdělil tento názor na dvě podskupiny v poměru 3:1.

Zapeklitá otázka dopravy na místo

První skupina představovala ty, kteří nevlastní auto, kterým se tam pojede. Tato skupina byla dosti jednoznačně pro cestu autem a tento postoj opírali o mohutnou sadu argumentů, jako že to ušetří na každé cestě 8 hodin a 2000 CZK, že bude mnohem pohodlnější přejíždění mezi jednotlivými pohořími. V případě, že se nám po prvním sestupu nechtělo už na další hory, budeme mnohem flexibilnější, abychom viděli co nejvíce zajímavých míst, které Rumunsko nabízí.

Na druhé straně stála o něco méně početnější skupina, která útočila mnohem slabšími argumenty. Tyto argumenty se povětšinou opíraly o obecná doporučení na téma, že pokud necháte někde v Rumunsku zaparkované auto, máte téměř jistotu, že než se k němu vrátíte (nezávisle na době, kdy jste auto neměli na očích), někdo se do něj mezitím podívá.

Argumenty převáženy - jedeme autem!

Argumenty první skupiny nakonec převážily, definitivní rozhodnutí pak padlo ve chvíli, kdy se odjezd přiblížil natolik, že už nebylo možné včas koupit lístky na vlak.

Pro větší klid druhé skupiny jsme alespoň našli člověka, u kterého bychom mohli nechat auto na zahradě. Abychom se k Mihajovi (tak se jmenoval) dostali, napsal Petr poměrně dlouhý motivační dopis, ve kterém vysvětlil co jsme zač, kam chceme jet, na jak dlouho tam chceme jet, co tam budeme dělat a zejména, že bychom si u něj rádi po dobu naší nepřítomnosti nechali auto. Dostalo se nám velmi strohé, až lakonické odpovědi na téma "OK, přijeďte".

Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog - http://ssamius.blogspot.cz

Sdílet tento článek