Cestování po Rumunsku - 4. díl cestopisu

V noci jsme se kvůli častému vstávání a překolíkovávání stanu příliš nevyspali, nevstávali jsme ani příliš brzo (náhodně kolemjdoucí chronolog by utrousil "deset hodin" a pokračoval by v chůzi). Posnídali jsme tradiční čaj a paštiku. Došli jsme k rozhodnutí, že dnes zůstaneme na místě a nebudeme se nikam sunout. V rámci toho jsme naplánovali okružní trasu nalehko. 

Setkání na břehu jezera

Po vrcholových procedurách jsme vyrazili dolů přes sadu jezer zpět do kempu. U jezera si Helča tradičně opláchla nohy, Petr se k ní přidal. Já jsem mezitím započal (nejdřív sám) soutěž v házení žabek po jezeře. Petr se pokusil mě vyzvat, ale zdrtil jsem ho svojí osmiskokovou žabkou proti jeho ponorce, která se potopila snad ještě před tím, než dopadla na hladinu). Ve chvíli, kdy se Petr chystal vylézt z vody, zjevil se na břehu jakýsi osamocený turista, nápadně připomínající strážce národního parku. Postavil se na břeh a tvářil se, jako že se kouká do mapy. Fakt, že má v mapě vystřižené dvě díry pro oči nebyl sice vizuálně potvrzen, ale byl velice pravděpodobný.

Očekávali jsme, kdy nám vystaví účet za 2× koupel (se slevou za to, že šlo pouze o nohy a v lepším případě i s nějakou variantou množstevní slevy), 1× kravál u jezera, 2× žabky a 4× ignorování strážce parku při výkonu služby. Když se tak nestalo, koupající si osušili nohy a nenápadně jsme se ztratili z dohledu. Cestou jsme se rozhodli u bači nabrat něco mléka, sýra, žinšicy, borovičky a případně kousek nějaké té svíčkové, pokud by zrovna nějakou měl.

Pustili jsme se do přípravy jídla a začalo pršet. Rychle jsme do stanu naházeli věci, o nichž jsme byli přesvědčeni, že by neměly zmoknout - především batohy, spacáky, drahé foťáky a tranzistoráky. Za posledním tranzistorákem jsme pak vzájemně do stanu naházeli i sebe, neboť jsme se domnívali, že ani my bychom nemuseli zmoknout (posledního neměl do stanu kdo hodit, proto se tam musel dostat po svých... To mělo výhodu hlavně v tom, že za sebou mohl celkem pohodlně zapnout zip předsíňky), nechávaje venku dešti na pospas vařič i s kotlíkem polovařící vody (fyzikální poznámka - tedy přibližně 48°C).

Leželi jsme ve stanu a klepali si na ramena, jak je mohutný, pevný a nepromokavý. Začal foukat vítr. Peťan prosazoval minulou noc  teorii na téma, že buď fouká vítr XOR prší (pro nematematiky....XOR je spojka podobná spojce NEBO... v tomto případě buď fouká, nebo prší, ale pokud fouká, nemůže pršet a naopak... podobně jako staré přísloví "pes štěká XOR kouše"). Experimentálně jsme tuto teorii vyvrátili až do jejich základů a přepsali ji na "fouká OR prší".

Pršelo a foukalo - všude!

Další průběh našeho pobytu ve stanu by se dal shrnout do následujících několika bodů. Pršelo dlouho, foukalo dlouho. Déšť i vítr zesiloval. Vzájemně si pochlebujeme, jaký máme pevný a nepromokavý stan. Přetrhnul se provázek, který držel předsíňku. Byli jsme rádi, že máme přes boty přehozený igelitový pytel, nepromokavý jako deštník v uhelném dole. V kamenné skruži kolem stanu začala povážlivě stoupat hladina, Petr pod podlážkou čvachtá na dvou centimetrech vody. Ještě že je naše podlážka nepromokavá jako igelit v PET lahvi.

Ručník – nutná výbava hvězdného stopaře!

Utrhl se další kolík, tropiko vlaje ve větru, do stanu začíná pršet. Přestáváme si klepat na ramena a zejména lidé na kraji se už nedotýkají stěn stanu, aby neprosákly. Svlékám se, nechávaje na sobě jen to nejnutnější a vyrážím do rozbouřeného živlu spravit stan. Všude kolem stanu je 2cm vysoká hladina vody a hlína je tak rozmáčená, že se v ní kolíky neudrží. Na místo vytrženého kolíku zabodávám 20cm do země jednu z našich početných turistických hůlek, což by se mohlo udržet.

Vracím se zpět, Helenka mi sděluje, že se jí nepodařilo najít svůj ručník, na který jsem se těšil po celou dobu, co jsem byl venku (Citováno ze Stopařova průvodce po galaxii):

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý!

Rozžíháme a zjišťujeme škody

Na chvíli máme klid. Máme opět nedobytný, dokonale nepromokavý stan se skvělou podlážkou, kterou nějaká 2cm hladina pod stanem nemůže rozhodit. Helence začíná vlhnout spacák, vítr shodil skoro celou předsíňku. Ještě, že máme skvělou podlážku. Batohy pro jistotu dáváme dovnitř, takže nemůžeme natáhnout nohy. Rozžínáme (pozn. překl. všimněte si citlivé kombinace spisovného jazyka s brněnským dialektem) baterku, abychom se podívali, na kterých místech stan protéká a proč spacák už nevlhne pouze Helence, ale všem zúčastněným. V protisvětle baterky je krásně vidět, jak po celé ploše stanu zhusta mrholí.

Přes batohy přehazujeme pláštěnku. Druhou a třetí pláštěnku přehazujeme přes spacáky. Jdeme "spát" s vědomím, že nic dalšího pro "co nejsušší" noc udělat nemůžeme. Můžeme! Kolem páté hodiny mě "budí" (nespal jsem) Petr, jestli mám po ruce jídelní misku. Neměl. Vykláním se do míst, která ještě večer bývala předsíňkou (teď už pouze jakousi změtí tropika, vody, vody a vody) a po několika mokrých sekundách se přikláním zpět do stanu maje v jedné ruce hrnek a v druhé misku. Asi po deseti minutách se nám společnými silami daří snížit pěticentimetrovou hladinu vody ve stanu (která se drží zejména v místech, kde spí Petr) na akceptovatelných několik milimetrů.

Kolem šesté Petr (tentokrát už bez mé pomoci, podařilo se mi totiž usnout) vylívá dalších několik litrů vody a o chvíli později vstává a jde si sednout pod střechu chaty horské služby, kde bylo celkem sucho. Konečně!

Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog - http://ssamius.blogspot.cz

Sdílet tento článek