Cestování po Rumunsku - 6. díl cestopisu

Posnídali jsme, poděkovali a začali si přebalovat věci na další cestu. Hlavní myšlenkou dne bylo vzít si toho co nejméně, abychom nedopadli jak při výstupu na Retezat. Po nasazení batohu jsme se zabořili asi deset centimetrů do země a celý první den jsme za sebou zanechávali brázdu totožné hloubky. Čeká nás totiž dnes opět horský výstup – navíc s nočním dobrodružstvím.

Jedeme za dalším dobrodružstvím

Vyjeli jsme směrem na asi 30 km vzdálené Petrosani. Asi po půl hodině jízdy jsme potkali ceduli hlásající, že Petrosani je od nás ještě asi 40 km, což mě překvapilo. Za další půlhodinu jsme dojeli na místo, aniž bychom si všimli, že už tam jsme. Poznali jsme to prakticky podle rychle houstnoucí dopravy a zástavby.

Na benzince jsme dobrali do flašky benzin, zaparkovali u nějakého obchodu (v ne příliš dobře vypadající lokalitě – ale bylo tam místo a chodila kolem spousta lidí, takže byla jistá naděje, že po našem návratu bude auto stále stát na všech kolech) a vydali se shánět maršutku, která by nás za levný peníz dovezla až k 15 km vzdálenému Hotelu Rusu, od kterého se na Parang vyráželo, nebo k lanovce, která by nám v případě, že by byla v provozu, ušetřila asi 600 m převýšení lesem a jinou nehostinnou a nezajímavou krajinou.

Já tam nejezdím, ale že jste to vy!

Vhodně vypadající taxík stál opodál, podařilo se nám domluvit, že v něm pojedeme všichni 4 i s batohama a jeli jsme. Taxa na kilometr byla 1,7 RON, cestou jsme se ho pro jistotu zeptali, jak daleko je to k hotelu, aby nás nenatáhl. K naší spokojenosti řekl, že 12 km, což odpovídalo. Když jsme vystoupili u lanovky, řidič nás natáhl. Řekl si o 40 RON. Na naši otázku, jestli 12×1,7 není náhodou 21 (+ případně nějaká nástupní taxa) odpověděl, že neměl ani zapnutý taxametr, protože ten platí po městě, kde je celkem rovina. Při jízdě v 5 lidech s batohama a do hor to má nedozírnou spotřebu a proto si účtuje nedozírně více. Příliš jsme se nehádali, protože i 10 RON (asi 55 Kč) na osobu za ušetřené 2 hodiny cesty do kopce po silnici byla stále velmi férová částka.

Lanovkou jedna plus jedna

I lanovka nás svojí cenou velmi mile překvapila, za 11,5 RON jsme se vyvezli o 600 m výš. Na lanovce jsme jeli v konfiguraci 1+1, tedy jeden člověk + jeden batoh. Zatímco člověk na dvojsedačkovou lanovku nasedl při troše fantazie docela pohodlně, našim batohům se moc nechtělo, takže jim pomáhala nasedat borec v roli obsluhy lanovky.

Lanovka nebyla ani z nejrychlejších, ani z nejnovějších. Když jsme se dostali přibližně 10 m nad zem, zhostil se mě podivný pocit a začaly mě napadat myšlenky, jaké to asi je spadnout z 10 m na silnici, pokud přitom sedíte na utrženém kusu železa, který by mě ještě po pádu přimáčknul. Ani rychlost nebyla nijak závratná. Nepředjížděly nás sice nehybné předměty, ale dobře vytrénovaná želva, která by měla zrovna stejnou cestu, by byla na hoře rychleji a ještě by si stihla dát pivo, kdyby ho pila.

Po vysednutí z lanovky a usednutí na snídaňooběd a pivo zjišťuju, že žuchnutí, které jsem zaslechl cestou nahoru někde kolem třetího sloupu (a kterému jsem nepřikládal žádnou váhu, protože můj batoh seděl stále vedle mě) zapřičinil ledabyle připevněný sandál, který mě v tu chvíli navždy opustil. Loučím se tedy i s druhým sandálem, který vyhazuji do přilehlé popelnice.

Hledáme místo na uložení hlavy

Cesta vedla v mírně stoupajícím traverzu, který končil před vrcholem Carja, resp. V sedle pod Carjou. Tam jsme odbočili směrem na jezero Lacul Mio, kde bychom měli přespat (na Parangu je velmi málo volně tekoucích řek a pramenů a drtivou většinu vody je třeba nabírat přímo z jezer). Jezero bylo podle mapy asi o 150 m níž, než sedlo pod Carjou, takže jsme očekávali velmi mírný sestup. Sestup byl velmi prudký a klesal asi o 350 m, přičemž k jezeru se muselo vystoupit dalších 200 m. V údolí počkala Helča u batohů a mužská část naší výpravy se vypravila k jezeru zjistit, jestli by se tam dalo spát.

Koupel ve studeném jezeře

Nedalo. Všude kolem jezera byla jen spousta kamenů a za nimi hned stoupaly hory. Peťan navrhnul se v jezeře alespoň vykoupat a ve mě našel člověka, který by do toho šel s ním. Peťan nakonec prohlásil něco o tom, že si dělal jen srandu a že by do té ledárny v životě nevlezl, takže jsem měl celé jezero pro sebe (pozn. autora – ve skutečnosti to nebylo potřeba a pokud by i ostatní měli podobné prostorové nároky jako já, vešla by se nás tam spousta).

Po letmém potopení jsem udělal několik temp, než mě začal přepadat pocit, že se můžu čím dál tím méně hýbat. Několika ne příliš estetickými tempy jsem doplaval ke břehu a z jezera rychle se zdekoval na sluníčko. To bohužel zrovna zašlo za jednu z hor, takže jsem se alespoň posadil na vyhřátý placatý šutr (před tím jsem si ověřil, že ho nikdo nevyužil k tomu, k čemu se placaté šutry obvykle využívají) a počkal, než trošku oschnu a vrátí se mi zase schopnost pohybu.

Hlavně uchránit stan před okolní zvěří

Vrátili jsme se zpět k Helence a batohům, postavili stan, donesli suché větve kosodřeviny, založili ohniště, zažehli oheň roztopili vařič a začali vařit rýži s kukuřicí a sojovým masem. Ve chvíli, kdy jsme namočili sojové maso, objevil se obzoru ovčácký pes a hladově na nás koukal. Pak přišli další dva, takže jsme během chvíle byli obdařeni trojnásobkem hladových pohledů, než ještě chvíli před tím.

Za kopcem začaly cinkat ovce. Po chvíli se objevily na obzoru, v doprovodu bači. Ovce zůstaly pouze na kopci a hladově koukající psy se nám podařilo po chvíli přesvědčování přimět k odchodu, takže se vše nakonec v dobré zvrátilo. 4 sáčky rýže, 400g sojového masa a 400g kukuřice byly sice na jednu večeři trošku moc, ale aspoň nám zbylo na snídani.

V noci se opakuje tradiční, nám dobře známý dešťový scénář, ve stanu začíná mrholit. Vítr prohýbá předsíňku a levou stěnu, takže ten nejlevější (tentokrát to padlo na mě) musí spát alespoň půl metru od kraje, utlačujíc přitom ostatní osazenstvo stanu. Na nohy spacáků natahujeme igelitové pytle, batohy vytahujeme z předsíňky k nohám a přetahujeme přes ně pláštěnky. Místy usínáme, kolem páté hodiny déšť ustává a dělá se hezky.

Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog - http://ssamius.blogspot.cz

Sdílet tento článek