Dobrovolníkem u Guatemalských Májů

Jsem poměrně zkušená cestovatelka, navštívila jsem za svých 27 let života desítky zemí na různých kontinentech, během studia sinologie na FFUK jsem strávila dva roky na univerzitách v Číně a na Taiwanu a nějakou dobu jsem v cizině i pracovala. Letos jsem však absolvovala zcela novou zkušenost – stala jsem se na dva měsíce dobrovolníkem Evropské dobrovolné služby (EDS) v Centrální Americe, Guatemale.

Evropská dobrovolná služba (EDS) je program financovaný z fondů Evropské komise a na rozdíl od Erasmu nebo podobných programů Evropské unie se liší tím, že je zaměřen na neakademické vzdělávání v cizí zemi a práci v místní komunitě. Tento program umožňuje mladým lidem ve věku od 18 do 30 let zcela zdarma vycestovat do zemí Evropské unie a nebo i mimo ni a stát se dobrovolníkem v různých organizacích. Mezi nimi si dobrovolník může vybrat dle svého zaměření a zájmu. Podmínkou je pouze uvedený věk, komunikačním jazykem projektů je většinou angličtina, kterou by dobrovolník měl vládnout alespoň na základní úrovni, znalost jazyka dané země je samozřejmě výhodou.

Program EDS hradí základní náklady na život v dané zemi - cestovné, ubytování, stravu, minimální kapesné, zdravotní pojištění a základní jazykový kurz. Díky tomu ani dobrovolník ani hostitelská organizace nemají s projektem žádné mimořádné výdaje. Délka dobrovolnických pobytů se různí od krátkodobých několikaměsíčních pobytů až po jeden rok. Kompletní nabídku stovek dobrovolnických projektů lze najít v databázi Evropské komise. Konkrétní volné projekty nabízejí také mnohé vysílající organizace v České republice, jako jsou např. INEX SDA, Duha apod. Stačí mít dostatečnou motivaci a odhodlání pracovat bezplatně v daleké cizině, vybrat si projekt, včas vyplnit přihlášku (přibližně půl rok před začátkem projektu - uzávěrky přihlášek se liší projekt od projektu) a počkat, zda si hostitelská organizace zájemce o práci vybere.

Dobrovolníkem i mimo Evropu

Mnozí lidé by se mohli domnívat, že na Evropskou dobrovolnou službu se dá jet jen po Evropě. Opak je pravdou, protože záleží na té které organizaci, s kým naváže spolupráci a to může být i organizace mimoevropská. Mnou vybraný projekt se odehrával v Guatemale a jeho tématem bylo „Discovering Interculturality“. Evropská dobrovolná služba je postavena právě na myšlence interkulturního setkávání, kdy se dobrovolník učí poznávat kulturní odlišnosti v cizí zemi při kontaktu a práci s ostatními účastníky projektu, kteří většinou pocházejí z různých evropských zemí. Tak dochází nejen k prolínání nejrůznějších společenských, jazykových a kulturních světů, ale i k navázání dlouhodobých osobních svazků a přátelství přes hranice národů.

Guatemala

Sedm dobrovolníků z Evropy (po třech z Francie a po dvou z Estonska a České republiky) se v rámci pilotního projektu organizace Together vydalo na dva měsíce pomáhat májským obyvatelům Guatemaly. Guatemala patří k rozvojovým, chudým zemím světa. Je to nádherná sopečná země sevřená v šíji centrální Ameriky mezi Mexikem, Belize a El Salvadorem. Je stíhána častými erupcemi vulkánů, zemětřeseními a pasážemi hurikánů, dlouhotrvající občanská válka tam skončila před pouhými čtrnácti lety. Chudá země si musí pomoci sama a jen pomalu se vzpamatovává z přírodních i společenských otřesů. A tak není divu, že právě v Guatemale potřebují každou volnou ruku přiloženou k dílu.

Pracovali jsme v pětačtyřicetitisícovém městečku Santiago Atitlán, které se rozprostírá u obrovského jezera Lago di Atitlán obklopeného třítisícovými sopkami a patří k nejkrásnějším krajinám světa. Britský nositel Nobelovy ceny za literaturu Aldous Huxley označil Lago di Atitlán za nejkrásnější jezero světa už na konci třicátých let, kdy pobýval v centrální Americe a není divu, jezero nabízí vskutku dech beroucí scenérii.

Lidé

Lidé, kteří na břehu jezera žijí, jsou do velké míry závislí na jezeru kvůli rybolovu, dopravě a přísunu užitkové vody. Městečko Santiago Atitlán obývají ze sta procent domorodí Májové, kteří se strojí do ručně vyšívaných krojů, ženy nosí bohatě vyšívané fialové či modré blůzky s motivy ptáků, květin a stromů a zavinovací sukně přepásané ručně vyšívanými pásy. Muži nosí slušivé klobouky a pro jejich oblek jsou charakteristické také bílé tříčtvrteční kalhoty s jemnými proužky. Jak ženy, tak muži těžce dennodenně pracují. Muži pracují na polích, kde se pěstuje kukuřice, káva a banány, staví, živí se řemeslem a dělají jiné manuální práce.

Májské ženy většinou vychovávají děti a starají se o velké rodiny, prodávají na místním tržišti, nosí na hlavě velké koše s nejrůznějšími komoditami, chodí na břeh jezera prát své pestrobarevné oblečení. Prostí lidé nechodí do restaurací či hospod, které ve městě vůbec nebyly, nesledují televizi, jejímuž jazyku nerozumí, protože se vysílá ve španělštině, neznají kina, dovolenou, sport či jiné odpočinkové aktivity. Velká část guatemalské inteligence padla během občanské války a Guatemala se v dnešní době potýká s velkým procentem negramotných lidí – především na venkově (v Santiagu je to 53%, převážně starší ženy).

Práce a jazyková bariéra

Náplň práce závisela jak na dovednostech dobrovolníků, tak na pracovní nabídce v Santiagu Atitlán. Idea projektu byla taková, že dobrovolníci rotovali po týdnu po místních spolupracujících organizacích a díky jejich potřebám si vyzkoušeli různé práce a dovednosti. Jednalo se o učení angličtiny na základní škole Santiaguito a na střední škole cestovního ruchu, o práci s postiženými dětmi v ADISA centru a o výpomoc v dílně pro postižené, kde se vyráběly různé věci z recyklovaného papíru, a o pomocné zdravotnické práce v místní nemocnici Cetro de Salud a v nemocnici Chukmuk. Dobrovolník mohl nabídnout i další aktivity, kterými by mohl přispět místní komunitě. Já osobně jsem přijela do Guatemaly i s kamerou a natočila o škole s postiženými krátký dokumentární film, který bude moci škola nadále užívat pro svou prezentaci a získávat sponzory.

Do nemocnic chodily na kontrolu matky se svými potomky (nebylo výjimkou, že matka měla deset dětí a ani si nepamatovala jejich jména, natož pak datum narození) a my dobrovolníci jsme měli za úkol zkoumat příznaky podvýživy (vážit děti a měřit obvod jejich rukou), asistovat doktorům a vyplňovat dokumentaci. Vysoká porodnost a nulová prevence proti početí souvisela s obrovskou nevzdělaností a negramotností ženské populace. Ženy, respektive dívky začínají rodit velice mladé a ve frontě u doktora tak člověk potkal jak mladinkou 14tiletou novorodičku, tak 45letou rodičku, která měla malé dítě a sama už byla babičkou a prababičkou. Ženy se podepisovaly otiskem prstu a ani nevládly španělštinou, hovořily pouze místním májským nářečím, tzutuhilsky. V takovýchto momentech byla naše povšechná znalost španělštiny k ničemu. Každopádně španělština byla důležitým komunikačním jazykem, protože v celém městečku umělo hovořit anglicky jen pár lidí– vysokoškoláci a dělníci, kteří se vrátili z  pracovních stáží ve Spojených státech. Jako dobrovolníci jsme měli kurzy španělštiny a tzutuhilštiny dvakrát týdně.

Jiný životní rytmus

Zcela jsme se podřídili místnímu životnímu stylu a rytmu.Vše bylo velice prosté, bydlení a stravování. Vstávali jsme ráno o šesté a pracovali do páté odpoledne. Kromě jazykových kurzů jsme měli s ostatními dobrovolníky společné i stravování, které nám připravovala manželka našeho průvodce, který uměl anglicky. Bohužel nemohu říci, že by Guatemalané excelovali v kuchařském umění, ale to souviselo dozajista s tím, že se na venkově nedají sehnat rozmanité potraviny a místní strava tedy většinou sestávala z kukuřičných placek, kuřete a rýže. Evropan si při delším pobytu v rozvojové zemi měl čas si uvědomit, jaké výhody nám přináší civilizovaná západní civilizace a jak důležitá je naše pomoc v rozvojových zemích. Přesvědčili jsme se, že jsme v Guatemale vítáni a že pro místní lidi přináší kontakt s cizinou a pomoc zvnějšku velikou naději pro budoucnost.

Autor: Haruna Honcoopová

Sdílet tento článek