Zprávy z ostrovů I.

Po osmi letech strávených v České republice jsem se rozhodla opět odjet do UK, tentokrát však s mnohem jasnějšími úmysly. Tehdy to byla prostě cesta do světa, tak říkajíc za dobrodružstvím. O osm let později je už situace jiná. Nevím úplně proč, ale zdá se mi to zatím mnohem náročnější, než když mi bylo sedmadvacet.

Hlavně prachy

Hlavním cílem jsou prachy. Po dlouhých měsících nezaměstnanosti by se hodilo jich vydělat trochu víc na splacení dluhů, a taky do zásoby. Samozřejmě tu taky byla jistá touha po změně, touha nadechnout se zase trochu jiného vzduchu a být o zkušenost bohatší. Jenže v pětatřiceti letech už člověku každé dobrodružství nevoní, bohužel, člověk kostnatí a ztrácí na flexibilnosti. Ale možná to není věkem. Jen současným duševním rozpoložením. A možná to nebyl úplně dobrý nápad. Ale už jsem holt tu a zkusím to hned nevzdát.

Proč zrovna britský Bristol? Protože to je momentálně jediné místo v zahraničí, kde mám kamarády, kteří byli ochotní mě pro začátek ubytovat a poskytnout zázemí. Což také o mnohém vypovídá – už to není o touze poznat někde nějaké konkrétní místo a užít si ho (a to je pak člověk ochotný jet i naslepo a bydlet v hostelu), ale zase vyhrávají čistě praktické potřeby...

So this is Bristol

Město na jihozápadě Anglie, blízko pobřeží (je tu přístav, ale moře je ještě docela daleko, lodě se k němu dostanou po řece Avon, ale je cítit ve vzduchu díky rackům a velice větrnému počasí). Údajně má Bristol cca milion obyvatel, i s předměstími. Zatím jsem viděla jen část centra, tu novější. Ta je poněkud šílená – všude samé obchody – nové budovy i ulice s velkými prosklenými výkladci. Asi jako byste brněnskou Českou ulici zvedli o pár metrů do výšky a pokryli s ní mnohonásobně větší plochu, no a ještě dostavěli pár nových obřích obchodních domů. Ale nejsou nevkusné nebo ošklivé, to ne. Jen ten veřejný prostor mohl být víc i o něčem jiném než ploužení se mezi obchody, ale samozřejmě lavičky a fontánky a tak, to jo.

Taky je tu docela zajímavá věc – obchodní komplex, který se tváří jako obchodní galerie, ale není to jeden barák s obchodama, ale vlastně ulice, které jsou nahrubo zastřešené sklem, tu a tam, takže na vás neprší a zároveň nemáte pocit, ze jste zavření v nákupní galerii, ale že je to furt jaksi ulice. Docela dobrej kompromis.

Domy z Lega

Bydlím u Agnieszky a Wojtka v severní části Bristolu cca 40 min chůze z centra, ve čtvrti Horfield. Zní to hororově, ale není to zase tak strašný. Je to v podstatě už vesnice s řadovými rodinnými domky, no spíš baráky. Docela se mi tu líbí, je to tu takové poklidné. Bydlíme v zánovním dvoupatrovém domku, co je snad celý ze sádrokartonu a plastu (okna, dveře). Takže mám často pocit, že jsem se zmenšila do velikosti Lega a že jdu po chodbě nějakého lego domečku, nebo taky že jsem se ocitla uvnitř gumové hadice, protože na chodbě to často smrdí po gumě. Musíme v bytě našlapovat zlehka, aby si sousedi nestěžovali. Ale je to tu fajn, klid. Spím na rozkládacím gaučíku v obýváku, který je propojený s kuchyní. Ráno mi svítí slunce do okna – a překvapivě je zatím docela dost slunečno každý den. Zdá se mi tu tepleji jako v Praze, celkově.

Do města od nás vede Gloucester Road, což je velice živá ulice, jednak plná aut, ale taky krámků a příjemných kavárniček a hospůdek, sem tam kostel, sem tam zenové centrum, moc zajímavý lidé tu chodí. Takže tato ulice je jedno velké tržiště, kde se taky lidi potkávají, mluví spolu, dávají si kafe na ulici atd. Trochu jako farmářské trhy na Kulaťáku, takový pocit z toho je.

Bristol je rodným městem Banksyho, slavného tvůrce originálních graffiti, a nutno říct, že má tady hodně solidních pokračovatelů. Fakt výborný malby na zdech!

Jak zaručeně dostat práci

Agnieszka a Wojtek jsou moc pohostinní, všechno se mnou sdílí. To mám velké štěstí. Šla jsem hned první den do Job Centre (v podstatě úřad práce) a tam mi místo nabídky pracovních míst vrazili do ruky seznam internetových adres, kde můžu žádat o sociální dávky a taky hledat práci – přes internet. Tak mě zajímalo, jak by to udělal člověk bez přístupu k internetu, tak jsem šla do místní knihovny, kde samozřejmě internet mají. Jenže když jsem se tam chtěla zaregistrovat, chtěla po mně paní nějakou ID card, kde by byla napsaná moje zdejší adresa. Nebo nějaký oficiální dopis, který mi na tu adresu přišel. Nic takového samozřejmě nemám, tedy jsem se nemohla zaregistrovat. To se mi hned připomněl podobný začarovaný kruh, který jsem zažila v z Glasgow v roce 2005 – když chcete práci, musíte mít účet v bance, účet v bance vám ale dají jen tedy, pokud donesete potvrzení, že někde pracujete. Bez nějakého známého s účtem, kam šlo nechat poslat první výplatu, toto nemělo řešení. Uvidíme, jak to bude fungovat tentokrát.

Ale práce se dá samozřejmě hledat i jinak. Nejobvykleji skrze registraci v nějaké pracovní agentuře nebo chozením po hospodách a kavárnách a vnucováním životopisů atd. Případně inzeráty v novinách. Ale internet je samozřejmě nejrychlejší a nejjednodušší. Bohužel je nutné podstupovat stále dokola vyplňování šíleně obsáhlých application forms – žádostí o práci. Už toho mám fakt plný zuby. Jakmile chcete lepší práci jak umývání záchodů nebo dávání letáků do obálek, vyžaduje se nejlépe několikaletá zkušenost. No ve Skotsku to bylo podobný a taky se to podařilo prolomit, snad se to podaří i tady. Doufala jsem, že se podaří najít tu pečovatelskou práci, ale zatím to moc nevypadá, protože po mně všude chtějí řidičák, a nejlépe právě aspoň rok předchozí zkušenosti, mám jen tři měsíce. No uvidíme.

Pocit zbytečnosti

Už bych ale raději dělala asi cokoliv, už moc nemám sílu na to furt někde o něco žádat a doprošovat se. Jako by člověk prostě a jednoduše nemohl být někde užitečný. Pocit naprosté zbytečnosti je jeden z nejhorších, co znám. Jestli to bude ještě nějakou dobu trvat, tak se ze mě stane hooligan, který svoji agresi ventiluje čáráním po zdech (žádný Banksy) a zapalováním odpadkových košů a pořádáním demonstrací proti něčemu či někomu, kdo je zrovna po ruce.

Těším se, až uvidím moře. Taky mi tu chybí skotský přízvuk – je o tolik jednodušší tady lidem rozumět, že mám často pocit, ze snad ani nejsem v Británii, ale stále v Čechách, kde se jen všichni rozhodli mluvit anglicky. Ok, přeháním, ale vážně je to o moc jednodušší jak ve Skotsku.

Vzpomínky

Už zase tu piju černý čaj s mlíkem – je prostě fakt jinej, ten zdejší Earl Grey... Doma to s mlíkem vůbec nepiju a tady do toho vždycky hned spadnu, no člověk se holt veze s ostatníma, taky je to jistě počasím. Každopádně v té chuti je tolik asociací ukryto, těžko to popsat, je to spíš o pocitech. Hned se mi s tím vybavují vzpomínky na Edinburgh v roce 2000, i na Glasgow v roce 2005. Magické.

Byla jsem dnes s Agnieszkou a Wojtkem ve zdejší polské škole – fotit děti. Třeba se z toho vyklube celý dokument o škole či polské komunitě. Je tu opravdu hodně Poláků, už od druhé světové.

Když se ptám A.+ W., proč tu žijí a ne doma v Polsku, jako by ani pořádně nevěděli. Snad ze zvyku. Doma jen vystudovali univerzitu a pak uz jeli vydělávat peníze do Británie (původně do Glasgow, tam jsme se potkali před osmi lety). Ale možná by našli práci i v Polsku, to není ten hlavní důvod. Možná je to tu pohodlnější - nemají teď ani práci na celý úvazek ani jeden, a stejně můžou platit poměrně drahý nájem a docela slušně si žít. Když se jich ptám, kam se tu chodí projít, tak neví, že moc nikam nechodí, že jsou dost doma nebo jezdí na kole do centra. Stýkají se zase hlavně s Poláky. Britům prý moc nerozumí – tedy ne co se jazyka týče, ale povahy nebo životního stylu. Prý si s nimi nikdy moc nemají co říct. Wojtek každý večer sleduje polské zprávy, britské nikdy. Zvláštní. Ale rozpolceně se prý necítí.

No, já myslím tu pobudu jen dobu nezbytně nutnou. Zatím tu – s výjimkou Gloucester Road, která má něco do sebe –nenacházím nic bytostně zajímavého, těžko pro mě uchopit zdejšího genia loci, jestli tu nějaký vůbec je. Ale viděla jsem málo zatím. Zítra bude další průzkum.

Pokud máte jakékoli dotazy nebo chcete poradit s životem v Anglii napište nám do komentáře ke článku. Rádi vám dále zprostředkujeme kontakt s Lenkou, autorkou našich článků.  

Sdílet tento článek