Zprávy z ostrovů II.

Zdravím opět z jihozápadní Anglie... S prací jsem stále na nule, nicméně jsem obohacena o novou životní zkušenost a taky posazena na tvrdo do zdejší reality hezky nohama na zem. Nějak jsem doufala, že to bude cele jednodušší...

Job hunting

Před osmi lety v Glasgow to bylo jednodušší, no co si budeme povídat, asi jsem prostě tehdy měla v každé kapse pořádnou hrst štěstí. Teď už jsou dlouho kapsy prázdný nebo vysypaný a zdá se, že nejen co se peněz týče. Job hunting, aneb doslova lov na práci, dosahuje vrcholu. Skoro jsem dostala práci v Sainsbury's, což je takovej tradiční britskej řetězec supermarketů střední třídy (asi jako Billa nebo Albert). Poté, co jsem strávila hodinu a půl vyplňováním online application form (žádosti o práci) a úchylného kvízu s otázkami typu, zda poslat radši stěžujícího si zákazníka někam nebo se s ním bavit, plus boje s pup-up blockers a nefunkčností celého systému (člověk musí být trochu IT specialista, aby dostal práci jako doplňovač regálů v Sainsbury's či vlastně téměř kdekoli jinde), jsem prošla touto útrpnou první fází, následně i telefonickým pohovorem, abych se na jeho konci, kdy už jsem byla pozvána k další prověrce přímo v oné pobočce řetězce supermarketů, dozvěděla, že práci dostat nemůžu, jelikož nevlastním britský účet v bance, ale chci použít účet kamaráda.

Musím říct, že nejrůznějších několikastránkových application forms jsem za poslední týden vyplnila mnoho. Zrovna před chvílí jsem dokončila formulář, kterým jsem se ucházela o práci ve skladě Royal Mail, to znamená o práci, kdy obvykle celej den někde stojíte a něco někam nalepujete nebo odlepujete nebo třídíte obálky apod. Vyplnění třech kvízů, formuláře s mj. detailními informacemi o mé pracovní i nepracovní minulosti za posledních pět let, plus luštění návodu, jak se zbavit problému při jeho vyplňování, mi zabralo aspoň tři hodiny. Zajímavé je, že se mě v tom formuláři ani jednou nezeptali, zda mám britský účet. Vsadím se, že pokud ho nějakým záhadným způsobem nezískám, tak tu práci zase nedostanu, i kdybych prošla dalšími co ja vím deseti prověrkami. No a tak to tu je.

Když jsem odeslala online žádost o práci na doplňování zboží v Lídlu, tak mi přišel mail, že děkují za zájem, ale že si berou 28 dní na to, než to zpracují, protože teď mají příliš mnoho žádostí. No, celý tenhle proces je psychickou náročností srovnatelný s velkými státnicemi z dějin umění, řekla bych. Mám takový pocit, že mi asi brzo dojde s touto zemí trpělivost.

Pracovat zadarmo?

Ovšem velké pozitivum: nabízí se dobrovolná, neplacená spolupráce se školní družinou, kde pracuje Agnieszka. Mohla bych tam dělat workshopy s dětma. Jestli někdy ve svým životě pochopím, proč člověk nemůže dostat (důstojně) zaplaceno za odbornou a naplňující práci... no, člověk. Já.

Agnieszka a Wojtek mě stále dost zásobují jídlem, bohužel psychická náročnost mé životní situace mne nutí jíst víc než obvykle. Asi dvakrát do týdne nakoupím já a něco nám všem z toho uvařím. Ale jinak mám tušení, že tady už moc dlouho nebudu moct pobývat. Mám pocit, ze Wojtkovi začínám překážet...

Můj den se skládá z různých maličkostí. Onehdá jsem si vzpomněla na úvahu Vladimíra Kokolii nad tím, jak se rodiny dělí na ty, u nichž se doma prdí, a na ty, u nichž se plyny potlačují. Kokolia pravil, že je zásadně důležité namluvit si dívku z rodiny, kde se prdí. Tak hlásím, že u nás se prdí! Nikoli však v této polské domácnosti... Rozkládací gaučík, na němž spím, se pomalu stává Záhořovým ložem. Záda začínají protestovat. Naučila jsem se našlehat mlíko v nádobě zvané fluffer, a to je vám potom kávička....

Počasí je typicky krásně proměnlivé, od sanšajnu přes různé způsoby padání vody k jednoduše a plně zatažené obloze nebo silným větrům. Ty mám nejradši. Jakékoliv konotace s předchozím odstavcem jsou čistě náhodné. Moře jsem ještě neviděla. Ale už jsem viděla zdejší asi největší atrakci – Suspension Bridge z 19. st. v Cliftonu. Taky jsem víc prozkoumala přístav, kde je asi to opravdu nejvlastnější centrum města.

Pardon, to byl zase ego výlev, strašně dlouhej. Rozhodně ale s autoterapeutickými účinky. Může-li se člověk ze svých útrap vypsat nebo vyfotit nebo cokoliv, je to jistě jeden ze způsobů, jak nezešílet. Snad.

Pokud máte jakékoli dotazy nebo chcete poradit s životem v Anglii napište nám do komentáře ke článku. Rádi vám dále zprostředkujeme kontakt s Lenkou, autorkou našich článků.

Sdílet tento článek