Můj studijní pobyt v italském Forli

© Pavla Lokajová

Můj „erasmácký“ příběh začal již v únoru roku 2007, kdy jsem se ambiciózně rozhodla zkusit své štěstí ve výběrovém řízení. S mou vysněnou Barcelonou bohužel katedra smlouvu neměla, ale nenechala jsem se odradit a našla si náhradní destinaci – Maltu. Jaké však bylo mé překvapení, když ani to nevyšlo. Za své snažení jsem však dostala zanedlouho novou šanci.

Některá místa na zahraničích univerzitách se totiž nepodařilo naplnit a mě se jako jedné z mála výběrová komise ozvala s tím, že mám-li zájem, mohu si dodatečně nějakou destinaci vybrat. Z chabé nabídky zemí převážně středoevropského charakteru (kdo jezdí na zahraniční pobyt do Bratislavy?) jsem si vybrala jedinou pro mě schůdnou univerzitu – Boloňskou. Když už na univerzitu do cizích luhů a hájů, proč ne rovnou na tu nejstarší v Evropě?

Vzhledem k tomu, že do odjezdu zbýval necelý rok (z pochopitelných důvodů jsem si na pobyt v Itálii vybrala jarní semestr), málem jsem na celou „akci Erasmus“ zapomněla. Kamarádi mě však ujišťovali, že se v Itálii budu mít skvěle a já se naladila na pozitivní vlnu. Barcelona to sice není, ale alespoň počáteční písmeno mého budoucího univerzitního města se shoduje.

Boloňa? Úžasné město!

„Ty budeš v Boloni? No to je úžasné, v tom městě najdeš všechno, od komunistů až po raegee“ vykřikoval nadšeně jeden můj kamarád, který mimochodem strávil několik let života právě v této severoitalské metropoli. „Hm Itálie, to je sen, a co teprve Italové“ pokyvovali další kamarádi (a kamarádky) a snažili se mi do hlavy nahustit slovíčka, která budu ve svém novém „domově“ zaručeně potřebovat (první jsem se jim smála, ale po pár měsících v Itálii jsem musela dát přátelům zapravdu, že fráze „ciao bella“ a „una pizza per favore“ jsou opravdu u našich apeninských kolegů nejfrekventovanější). A tak jsem se začala těšit. Na noční život pulzujícího velkoměsta, proslavené jídlo a pití, zajímavé lidi a azurové moře.

Jaké však bylo mé překvapení, když chvíli před mým odjezdem přišel od italských kolegů mail s informací, že místo živoucí Boloni mě čekají v malém městečku opodál s podivným názvem – Forli. Ano, v Itálii je totiž zvykem, že velké univerzity mají kampusy a fakulty i v poněkud vzdálenějších lokalitách. Mé budoucí bydliště se tak nacházelo na polovině cesty mezi Boloňou a přímořským Rimini.

Po dlouhé době konečně nadešel čas mého odjezdu, já dala pac a pusu rodině a všem bližním a (již méně) natěšená odjela vstříc novým zážitkům za hranice naší vlasti. Když jsem se po dlouhých útrapách konečně doštrachala do Forli, braly mé nadšené ideály za své hezky jeden po druhém. V únoru bylo na severu Itálie ještě deštivo a nevlídno, slunné dny daleko v nedohlednu. Městečko to bylo vskutku malé, čítající všehovšudy dvě fakulty, jedno velké náměstí, pár barů, butiků, kaváren a restaurací. Forli – kolébka fašismu, kde již padesát let vládne levice. „Co bys čekala?“ ozývalo se ze všech koutů.

© Pavla Lokajová

Počáteční šok

Když jsem se vzpamatovala z šoku, že můj Erasmus asi nebude takový, jako ho popisovali znalejší přátele (tj. plný diskoték, nočního života a tisíce nových přátelských tváří – ve Forli na mě číhalo všehovšudy šedesát erasmáků a jedna diskotéka, která po většinu času fungovala velmi nepravidelně) čekalo mě další nemilé překvapení. O předmětech v angličtině jsem mohla nadále jen snít, učitelé nám totiž hned na začátek ukázali, že tudy cesta nevede. S mou nulovou znalostí italštiny jsem dostala ihned hysterický záchvat, že takhle si nedovezu domů jediný kredit. Naštěstí vzhledem k tomu, že nás takových bylo víc a vypadali jsme asi opravdu zoufale, se nás učitelům zželelo a povolili nám individuální studijní plán s anglickými učebnicemi a zkouškou. Že veškerá výuka probíhala v italštině už snad nikoho ani nepřekvapilo.

Anglicky v itálii? Zapomeňte

Angličtina byla celkově problém. Člověk by rozhodně nečekal, že západ Evropy má tak chabou úroveň světového jazyka, a to i mezi mladými a vzdělanými lidmi. Asi jsem byla při rozhovorech s domorodci nesmírně vtipná, protože na můj dotaz, zda daný jedinec hovoří anglicky mi odpovídali hurónským a upřímných smíchem, italsky lamentovali a mysleli si kdoví co. Jazykovou vybavenost bylo těžké najít i na univerzitě, úřadech a v bankách. Italové jsou však nesmírně milí a rádi pomůžou, mohou-li (obzvlášť muži a postarší babičky).

Během svého pobytu jsem se naučila, že v Itálii je vskutku možné všechno. A přes počáteční averzi jsem si k té šílené zemi začala pomalu ale jistě pěstovat hezký vztah. Itálii jsem se naučila zbožňovat se všemi jejími klady (moře a jídlo) a nedostatky (skoro všechno ostatní).

Zažila jsem noční cestu vlakem z Boloni do Forli a málem skončila v Římě, přežila jsem ve zdraví několikero zemětřesení, fandila cyklistům na Giro di Italia, obdivovala šikmou věž v Pise a neskutečně špinavé moře v Rimini, jela osm hodin až na nejjižnější cíp Itálie, pobyla jedno odpoledne a jela stejnou štreku zpátky.

© Pavla Lokajová

Můj pobyt byl zkrátka plný zážitků a rozhodně jsem se nenudila. Projela jsem se sanitkou, zažalovala pracovníka studentské organizace, který zpronevěřil stovky eur, naučila se nejdůležitější fráze v italštině, které jsem využila v pravidelných hádkách s paní domácí, fandila na koncertech italských popových skupin, potkala spoustu skvělých lidí a našla si mnoho přátel.

Na Italy jako národ jsem názor nezměnila (muži jsou pořád metrosexuální svůdnici a ženy mají stále v hlavě jen poslední módní trendy), naučila jsem se však na ně pohlížet trochu shovívavěji. A co víc, převzala jsem část jejich životní filozofie za svou. Proč se stresovat, když se všechno může udělat domani (zítra)?

Z Forli jsem původně nadšená nebyla. Dnes bych neměnila. Pobyt mi dal neskutečně mnoho, i když bych to ani v nejdivočejších snech nečekala.

Autorka: Pavla Lokajová

Sdílet tento článek