Na Campu HASC v USA

Kemp v USA

Camp HASC je zvláštní místo, které každému především hodně dá, i když to není vždycky úplně jednoduché, snad právě proto. Je to tábor organizovaný židovskou společností pro postižené děti. Ty zde každý rok stráví sedm týdnů a většina z nich se vrací i rok příští. Už první den, kdy byla dopravena většina dětí bylo vidět, že to místo naprosto zbožňují, že milují své counselory, kteří se také často vracívají a že je to pro ně sedm úžasných prázdninových týdnů, vytržení z celoroční všednosti. Jejich příbuzní se s nimi srdceryvně loučí a se slzami v očích je opouštějí, aby se také pro jednou mohli věnovat sami sobě.

Postoj k postiženým lidem je ve Spojených státech, v té baště individualismu, překvapivě sounáležitý. Handicapovaní nejsou stavěni na okraj společnosti, jak je to běžné v našich končinách, nejsou jakousi nepříhodnou nepříjemností, nad kterou se zavírají oči, jsou naopak začleňování do společnosti maximální možnou měrou a to mnohdy za absolutních obětí jejich rodin, které na ně vydávají nemalé částky. To je něco naprosto úžasného.

A udržovat zázemí těchto dětí vždy čisté a spořádané bylo naším úkolem. Práce to nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak jsme slyšeli z vyprávění od kolegů z jiných kempů. Jejich pětihodinová denní pracovní doba se nám jevila jako z říše pohádek. Náš pracovní týden měl plnou palbu šedesáti hodin. Za to však šábes, kdy Židé ctí den odpočinku, byl sice oficiálním pracovním dnem, ale těžko by se za něj prakticky dal považovat. A nikdo neměl snahu to řešit.

Nejen časově, ale i fyzicky byla práce velmi namáhavá. Pro někoho, kdo dřív na práci nesáhl, to mohl být šok. Však také jedna mexická dívka kemp v polovině vzdala. Ale myslím si, že Čech má silnou náturu a dokáže se kousnout a snést mnohé. I mezi námi byli tací, kteří si na onu (nejen) fyzickou námahu stěžovali, ale je třeba si uvědomit, že je to jen dočasná záležitost a v životě se všichni setkáme se spoustou věcí, které nám budou proti srsti, ale možnosti naší volby budou spíše omezené, či nijaké. Právě toho si na kempu cením nejvíce, byla to v jistých ohledech těžká práce, ale ze všeho toho, na co jsme během pobytu narazili, jsme každý po svém dokázali vytěžit dobré zkušenosti a poznatky do budoucího života.

Největším oříškem a tedy i přínosem byl samotný ředitel kempu, pan Schmiel. Ten mu vládl železnou rukou, neoblomným srdcem a velmi svérázným rozumem. Není to neústupnost, kterou bych panu Schmielovi zazlíval, ale ten přístup jaký projevoval v komunikaci s námi. My jsme pro něj nebyli nic víc, než levná pracovní síla z jakési zaostalé země a neměl proto nejmenší potřebu se zabývat našimi potřebami.

A to nebyly nějaké rozmary, ale závažné věci typu podepsání pracovních smluv s kempem, zajištění dopravy z/na letiště, výslovné stanovení data, kdy je potřeba kemp opustit, nebo celková výše odměny. I když se (téměř) ve všech případech věci urovnaly a vysvětlily, mohu říct, že i k naší spokojenosti, byl to právě arogantní přístup pana Schmiela, který mi ubral několik let života. Ovšem za každý jeden spor s ním a za každou jednu konverzaci jsem rád, naučilo mě to, kdy je v životě potřeba zatnout zuby a sklonit se. Ale důležité je, řečeno s klasikem, se pak zase narovnat.

A po třinácti týdnech roboty konečně nadešla ta příjemnější část. Náš plán počítal se šesti dny v New York City, třemi dny ve Washingtonu, D.C. a více jak deseti dny na Floridě, kde bychom si na týden půjčili auto a projeli její západní i východní pobřeží…

Velké jablko. Jedno zakousnutí stačí, aby si jej každý zamiloval. Nepopsatelně živoucí město. Zde více, než kde jinde platí, že lidé v jeho ulicích jsou jako krev proudící naším organismem. Na každém jednom kroku je toho tolik k vidění, i proto se na Manhattanu zdá vše tak blízko, přestože celý poloostrov je dlouhý, jako Praha široká. Kdo nechce, tak se v NYC nebude nudit jedinou chvíli, kterou tam stráví, neustále se tam něco děje, šest dní na jeho návštěvu není ani zdaleka dostačujících, spíš se tam rovnou nadobro usadit. Což samozřejmě není pro všechny a to není jen otázkou peněz, ale ani to nepolevující tempo nemusí každý zvládnout, nikdo tam na vás nepočká.

Washington působil po tomhle zážitku jako středočeská ves. Žádné moderní centrum s mrakodrapy a burzou na Wall Street, ale poklid dýchající historií, která utvořila Spojené státy. Náš hotel byl hned vedle univerzitního kampusu, kde se právě začali sjíždět studenti na nadcházející akademický rok. Takové univerzitní město Praze chybí, tu studijní atmosféru lze jen závidět.

Na Floridu už za námi přiletěl kamarád z Čech, čímž akorát včas zažehnal ponorkovou nemoc. Po první noci strávené ve vypůjčeném autě nás rychle přešla naivní představa, že i oněch zbylých šest strávíme tímto způsobem, v tom dusnu a vlhku jsem za celou noc usnul na dvě hodiny, zbytek očistce jsem probděl. Takže od příště už jsme si pronajali pokoj v motelu. Nejzajímavější z celé Floridy bylo krmení aligátorů ve volné přírodě, orlandský Seaworld a Walt Disney World, který jsem pochopil tak, že zaplatíte osmdesát dolarů za vstup, abyste uvnitř mohli utratit dalších dvě stě za dárky. Šikovně vymyšleno.

Finální štací byla Miami Beach, která v polovině září už není tak docela plná lidí a zábavy. Poznámka pro příště: navšívit během sezóny. Bylo to skvělé léto, Spojené státy jsou zajímavá země, poznat alespoň zlomek její kultury a společnosti bylo nesmírně obzory rozšiřující.

Jan Havlíček

Sdílet tento článek