Studium v Belgii - na cestě do Lovaně

Původně mě do Belgie zlákaly finančně zajímavější sportovní podmínky, ale po první návštěvě univerzitního města Lovaň jsem měla jasno, kam mé další kroky budou směřovat. Okamžitě jsem byla ochotna vynaložit veškeré své síly, abych v tomto městě s bohatou historií a studentskou atmosférou mohla studovat. Nejrychlejší a nejjednodušší cesta se jevila přes zisk diplomu z belgické střední školy.

Výběr střední školy

V Belgii jsou 3 typy středních škol

• ASO: srovnatelné s českými gymnázii
• TSO: techničtěji zaměřené srovnatelné s českými středními školami
• BSO: srovnatelné s českými učilišti.

Já jsem měla výběr typu školy jasný (ASO) a pro zapsání na nejbližší školu v mém okolí Brasschaatu (předměstí Antverp) jsem musela dodat dokumenty ze školy v ČR a vyčkat, jestli někdo z pátého roku neudělá závěrečné zkoušky a zbude pro mě v šestém ročníku místo, což jsem věděla na konci června. V tuto chvíli jsem se domlouvala lámanou vlámštinou po půl roce samostudia. Ani ředitel školy, ani já jsme prozatím moc netušili, jestli je opravdu reálné za jeden školní rok zvládnout jazyk natolik, abych splnila závěrečné zkoušky.

Výběr zaměření

Typy škol ASO mají vždy několik směrů, které si žák v průběhu 6 let vybírá. Přechod mezi nimi je v nějakých případech možný. Na mojí škole byla tato zaměření:

• Matematické
• Matematicko-přírodovědní
• Ekonomické
• Ekonomicko-přírodovědní
• Jazykově-přírodovědní
• Jazykově-ekonomické
• Sportovní
• Humanistické

Můj výběr směřoval k jazykově přírodovědeckému, protože se mi velice líbila dotace hodin jazyků (holandština, angličtina, francouzština, němčina, základy latiny) v kombinaci s chemií, biologií a fyzikou, kde jsem neočekávala tak výraznou jazykovou bariéru. Předmětům jako religionistika, matematika a dějepis se ale nedá vyhnout v žádném z nabízených směrů.

Odlišnosti fungování školy

Obvyklý boj kantorů se studenty na téma mobilních telefonů a jiných zařízení se zde absolutně nevyskytuje. Žák po celou dobu vyučování včetně přestávek nesmí používat žádná elektronická zařízení a postihy jsou tak nepříjemné, že si to opravdu nikdo nedovolí. O přestávkách musí všichni studenti opustit budovu školy, ať je jakékoliv počasí. Nějaký ekvivalent k našim školním jídelnám neexistuje. Škola poskytuje velikou místnost se stoly a horkou vodou, je možné zakoupit instantní polévku nebo bagetu, ale povětšinou si každý nosí vlastní jídlo. Školy v celé vlámské části mají každý den kromě středy vyučování cca od 8 do 15:30 (7 vyučovacích hodin). Ve středu všichni končí kolem 12h.

Průběh školního roku

První týdny a měsíce pro mě byly velice krušné. Přes den jsem byla v naprostém transu ze snahy něčemu rozumět, noci jsem trávila ve společnosti google překladače. Nebojovala jsem jen s holandštinou, ale i úroveň francouzštiny, angličtiny byla mnohem lepší. Upínala jsem se k hodinám matematiky, počítali úplně stejně. Bylo mi řečeno, že pokud mám mít stejný diplom jako ostatní, ve zkouškovém období (první ze dvou začínalo v prosinci) již nebudu mít žádné úlevy. Než jsem se z toho ale stihla pořádně vystresovat, začal prosinec a nezbývalo mi, než danou situaci řešit. Zkoušky se dělají ze všech předmětů, některé jen písemné, jiné i ústní. Chodí se do školy na 3-6 hodin, zbytek dne je volno pro studium na další den. Množství konzumace kofeinu a čokolády během 2 týdnů zkoušek byla enormní, spánkový deficit jsem zpracovávala celé vánoční prázdniny, ale první velikou překážku ke zdolání střední školy jsem pokořila. Před Vánocemi jsme ještě dostali témata na závěrečné práce z „hlavních“ předmětů. Pro mě tedy jazyků a přírodních věd. Za nejzajímavější považuji chemickou – poměr mezi látkami u rozdílných druhů mlék, nebo anglickou na téma Watergate, ke které jsem dostala jako zdroj knihu All the President’s men a film Frost/Nixon. Na zpracování jsme měli čas cca do května, kdy jsme museli práce odevzdat a obhájit před komisí, takže ani na jaře jsem se nenudila a v červnu začalo závěrečné zkouškové období. Průběh podobný jako u prosincového, akorát testované znalosti byly rozsáhlejší. Výsledky byly známy 3 dny po dopsání poslední z písemek, tedy na konci června, pro mě naštěstí úspěšné, ale zhruba 1/3 žáků musela nějakou ze zkoušek (nebo i celý ročník) opakovat.

Kantoři, studijní látka

Z kantorského sboru jsem byla naprosto nadšená. Nevím, zda-li jsem měla štěstí na učitele, ale na opravdu všechny mám velice kladné hodnocení. Nikdo z nich se nikdy nepostavil do pozice, že jen on má svou kantorskou pravdu. Možná to bylo i absencí vykání, které holandština nepoužívá, ale měla jsem pocit, že učitelé jsou žákům mnohem bližší, než na co jsem byla zvyklá ze škol v ČR.

Obsah učiva i styl výuky byl velice odlišný. Byly neustále požadovány naše názory, které jsme museli obhajovat, byli jsme nuceni vymýšlet vlastní cesty řešení. Některé oblasti, které jsem z ČR měla detailně naučené, se jen zmínily, jiné, které se u nás jen zmiňovaly, byly v Belgii rozebrány dopodrobna. V dějepisu byla velká pozornost věnována moderním dějinám, především Studené válce, náboženským konfliktům. Ve všech jazykových předmětech jsme neustále psali eseje a sledovali dokumenty, o kterých jsme následně debatovali. Takřka ke každé hodině jsme obdrželi tištěné materiály, do kterých bylo nutné doplnit nějaké informace, ale souvislé zápisky z hodin se většinou nepsaly. Pro mě to byla zajisté výhoda, ale myslím, že to přispívalo celkově k větší pozornosti žáka na výklad kantora, něž na vlastní sešit.

Mentalita belgických vrstevníků

Pravděpodobně to bylo i faktem, že jsem zavítala na jednu z těch prestižnějších škol, ale studijní morálka mých spolužáků mě přesto velice překvapila. Ať se jednalo o rutinní testy slovní zásoby, které byly na programu každý týden z každého jazyka, četba cizojazyčných knih, zpracovávání závěrečných prací či studia na zkoušky, vždy mě překvapila jejich zodpovědnost a píle, se kterou do toho vstupovali. Nestává se mi, že bych měla se svými extrémně šprtskými vlastnostmi v tomto oboru silnou konkurenci, ale zde jsem se s ní setkala. Hlavní odlišnost oproti českým studentům jsem také zaznamenala přímo v hodinách, kde se nikdo nebojí zeptat, že něco nechápe, potřebuje něco dovysvětlit. Žáci jsou, co se týče vlastního chybování, mnohem sebevědomější. Fakt, že něco neví či nepochopili, rozhodně neberou jako důvod ke studu, jak tomu u nás většinou bývá.

Výběr univerzity

Po celý rok jsme vyplňovali různé testy a dotazníky ohledně následujícího studijního výběru. V rámci vyučování jsme navštívili studijní veletrh. Před koncem školního roku každý student obdržel několik doporučení, které vzešly z dotazníků s komentářem od kantorů, jakým směrem je mu doporučeno se ubírat. Přijímačky na univerzity zde nejsou. Pouze na medicínu je nutné absolvovat nějaké testy znalostí, ale na jakýkoliv jiný obor je nutné akorát úspěšné složení závěrečných zkoušek a zápis. Já jsem svůj výběr právnické fakulty univerzity v Lovani měla jasný dost dopředu.

Ubytování

Měla jsem to štěstí, že jsem přes kontakty svého trenéra našla rodinu, která mě pojala za svou vlastní. Malá vesnička Wuustwezel, ve které jsem přebývala, byla plná sportovních nadšenců, tudíž jsem zanedlouho znala kdekoho a i přesun od rodiny, která se stěhovala, byl velice snadnou záležitostí, protože se mě ujal někdo další. Myslím si, že mentalita Belgičanů je v tomto směru velice přátelská a sehnat rodinu v místě, kde se rozhodnete přebývat, nebude problém. Jen je důležité najít si nějaké osobní kontakty. V univerzitních městech dobře fungují portály na hledání ubytování ve studentských apartmánech nebo kolejích.

Závěrem

Když se zpětně zamyslím nad tím, do čeho jsem se před rokem vrhla, nechápu, jak jsem si mohla myslet, že něco takového jde zvládnout. V situacích, kdy jsem překládala latinské texty do holandštiny, jsem cítila lehký nádech absurdity, ale pocit zadostiučinění, který následoval po zisku toho diplomu a přijetí přihlášky na univerzitu do Lovaně mi za to opravdu stál. Je možné, že mi lovaňský sen po nástupu zhořkne, ale prozatím jsem plně rozhodnutá si ho prožít se všemi úskalími.

Autor: Linda Vítová

Sdílet tento článek