Jak na střední do Ameriky bez agentury - III.díl

Naposled jsem vás zanechala někde přibližně u konce zařizování. Tak teďka popíšu něco trošku osobnějšího, a to vlastně jak se seběhlo těch posledních pár dní, co jsem trávila v rodné hroudě a zároveň pár prvních dní, kdy jsem vlastně věděla, že jedu někam pryč.

Jak už jsem psala v článku Jak na střední do Ameriky bez agentury - II.díl, původně mi nabídli $ 20,000. To jsem s díky odmítla a smířila se s dalším rokem v našem hrůzovládném ústavu. Pěkně jsem se vykašlala na jakoukoliv brigádu, na angličtinu ani nekoukla (a to s radostí) a užívala prázdnin, jak se patří.

Ke konci srpna jsem se začala psychicky připravovat na nadcházející rok ve znamení maturity z češtiny a francouzštiny. Koukala na doporučenou četbu a vůbec, prostě obyčejný melancholický konec léta.

Nečekané překvapení

A pak 23. srpna mi přišel mail s tímto obsahem:

(Tara je obrovský milá slečna z "admission office", která s až neskutečnou trpělivosti odpovídala na všechny moje hloupé a ještě hloupější dotazy)

Zařizování dokumentů

To pro mě byl docela šok. Nejen, že jsem už s ničím takovým nepočítala ale znamenalo to taky oblítat všechno během dvou týdnů, rozloučit se s celou rodinou a přáteli a nakonec ještě odletět. No, mužů vám říct, bylo to náročné a hektické. To bylo ve čtvrtek. Ve sobotu mi přijela FedExem obálka, která měla něco přes půl kila. Byly tam nakumulovaný všechny papíry, co bych dostala postupně, kdyby to nebylo tak narychlo. Mimo jiné i obsáhlé příručky o předmětech a taky pravidla a jak se vlastně žije na internátu. A tak, týden poté, co mi přišlo oznámení, jsem se řinula s mamkou na Americkou ambasádu žádat o vízum. To mi ovšem na první pokus kvůli chybějícím dokumentům nedali. No, a protože jakékoliv chybějící dokumenty se mohou dodávat jen ve středu odpoledne a my byli ve čtvrtek, tak jsem měla opravný termín dva dny před odletem. Samozřejmě tu byla otázka, co když mi to vízum nedaj? Má cenu všechno zařizovat? Mělo!

Musela sem předat třídní moji žádost o přerušení studia, a to přesně načas, protože se právě chystala zapisovat lidí do třídnice. V pátek na večeři k babičce s dědou a v sobotu brzy ráno k druhé babičce na víkend. V pondělí a úterý jsem nic moc nedělala. Byla jsem povětšinou doma a snažila se přijít na to, co si vlastně budu brát sebou. Věci se hromadily, z knihovničky se knížky přesouvali na zem vedle postele, seznamy k nakoupení a shledání se prodlužovaly. Taky jsem vlastně navštívila moji praktickou doktorku, ta ovšem měla dovolenou a tak celý formulář pro "health center" vyplňovala doktorka, která mě viděla poprvé v životě. Jedna z důležitých věci, na které by nikdo neměl zapomenout, je také plná moc na poštu a na jakékoliv zařizování (což musí být notářský ověřeno).

Všechno ve spěchu

Ve středu začal ten nejšílenější den ze všech. V 9 ráno jsem vyrazila do školy, abych vrátila učebnice a viděla se se spolužáky. Učebnice jsem sice vrátila v podstatě rychle, ale ta profka se hrozně ráda vykecává. No, jednoduše se mi obíhání po škole, shánění potvrzení o studiu apod. prodloužilo natolik, že jsem okolo na chodbě postávajících spolužáků jen tak prosvištěla. Odtud mé kroky vedly na ambasádu. Vízum mi nakonec dali a já letěla se saxofonem, který mi máma přivezla z domova, do ZUŠky - pro změnu na druhém konci Prahy v Bráníku. Mezitím máma složila peníze na letenku a volali mi, že si ji musím vyzvednout ještě dnes, nejpozději zítra ráno. V ZUŠce jsem odevzdala zapůjčený nástroj a vydala se koupit digitální foťák kousek od Náměstí Míru. Odtud moje kroky vedly do Motol. Pak už jsem se konečně dostala na rozloučení s kamarádkou, se kterou jsem nejdřív běžela pro letenku. Tu mi ovšem nechtěli dát, protože neviděli tu platbu a protože jsem sebou neměla ISIC kartu (v tu chvíli ještě vůbec nezařízenou). Nakonec se to vyřešilo a já slíbila, že ISIC přinesu druhý den odpoledne.

Poslední přípravy

Ve čtvrtek jsem po čtyřech letech navštívila zubařku, která mě po pár minutách pustila, že moje zuby jsou v pořádku a ať si klidně jedu. V tu chvíli jsem si byla dokonale jistá, že setkání s přáteli stihnu bez větších problémů. Pak se vyskytly problémy ohledně pojištění. Na prádlo jsem dorazila s víc než hodinovým zpožděním. Pěkně jsem si užila poslední české pivo a pak mírně omámená si šla pro vízum na ambasádu :) - to se normálně neděje, ale kurýr by mi to nestačil dodat, a tak udělali výjimku. Pak už jen rychle zařídit kartu ISIC, ukázat ji ve Student Agency, vykoupit drogerii, ponoškárnu a sehnat redukci na zásuvku a v osm večer jsem konečně zaparkovala doma. Tím můj den ale nekončil a já musela všechno zabalit. Během noci jsem věci přebalila, vyřazovala a zase vracela asi padesátkrát (a mám pocit, že to s tím číslem ani moc nepřeháním). No, nakonec to dopadlo tak, že jsem ani nešla spát.

A tady vás prozatím opustím, můj let a první dny bych chtěla popsat příště, jelikož by to tenhle článek udělalo ještě mnohem delším, než už je.

Předchozí články ze seriálu najdete v článcích Jak na střední do Ameriky bez agentury - I.díl a Jak na střední do Ameriky bez agentury - II.díl

Autorka: Lia
Zdroj: Studujemevusa.com

Sdílet tento článek