Jak jsem se v Belgii neztratila

© Zuzana Fedorkova

Tak a konečně to přišlo. Jsme všichni na břehu kanálu přímo v centru tohoto krásného města. Bok po boku každý s lahví Leffe piva v ruce hledíme do země. Známe se už dlouho. Dokonce si můžeme povídat i bez používání nohou a rukou a obrovského slovníku. Přesto nikdo nic neříká. Je nám jasné, že přišel ten den, na který jsme nečekali a je čas vrátit se k mámině sukni. Všichni myslíme na to, jaké to tady bylo.

První tři dny byly asi nejtěžší z celého pobytu

Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijela do Gentu, sedíc sama v zadní části auta, které řídil můj zoufalý otec neschopný, při všech těch jednosměrkách které tady jsou, najít cestu k ubytovně. Ani jsem pořádně netušila, jakou řečí se v té Belgii vlastně mluví, ani to, zda se mi tady bude líbit. Věděla jsem jen, že jsem tady a zůstávám.

První tři dny byly asi nejtěžší z celého pobytu. Nalezení ubytování a dohadování schůzek s lidmi po telefonu a to vše v angličtině, která tehdy nebyla mou nejsilnější stránkou. K tomu všemu se ještě přidaly každodenní hodiny kurzu holandštiny. Byla to moje první zkušenost se spolužáky z jiných zemí. Všichni se mi zdáli docela divní. Takoví jiní a cizí. Byla jsem z toho vystrašená, ale začali jsme se scházet po kurzu, chodit ven, kupovat nábytek ve výprodejích, vařit si typické pokrmy, které byly častokrát dost zvláštní a člověk si v duchu říkal: "Jak toto ti lidé mohou jíst?"

Hned po prvních dnech školy se ledy začaly lámat

Koncem září jsem nastoupila do školy, kde jsem poznala svoje nové spolužáky. Hned po prvních dnech školy se ledy začaly lámat. Jelikož v Gentu jsme byli uzavřena Erasmus skupina a všechny předměty i přednášky jsme měli společně, bylo pro nás jednodušší vytvořit kolektiv. Jako správní budoucí architekti jsme začali dělat různé bláznivé akce, společné večeře, filmové párty, karnevaly,... Poznávali jsme se a zjistili jsme, že vůbec nejsme jiní, ale vlastně úplně stejní. Samozřejmě platilo, že Španělé vždy chodili pozdě, Němci zase vždy na čas, Francouz byl štíhlý a měl rád vybraná jídla a Japonec jedl hůlkami, ale v podstatě jsme byli všichni stejní studenti, kteří potřebují kamarády a chtějí si prostě tenhle rok užít.

Přes víkendy jsme chodívali hrát fotbal a volejbal a nikomu vůbec nepřišlo divné, že Slovenka si rozumí nejlépe s Portugalkou a skoro vůbec ne s jinou Slovenkou. Hranice a vzdálenosti se časem úplně ztratily.

© Zuzana Fedorkova

Vzájemně jsme si pomáhali ve škole a pracovali společně ve skupinách s belgickými studenty. Největší dojem ve mně zanechal profesor struktur, který pro nás byl od první hodiny největším postrachem. Starší pán po šedesátce, štíhlý s perfektní angličtinou a výraznou nechutí učit zahraničních studenty, který o přestávkách kouřil cigarety a mnohdy nám i pořádně vynadal. Byl to člověk, který je schopen vyskočit na stůl a plazit se po něm, aby vám ukázal, jak věci fungují, absolutně skvělý ve svém oboru. Věděl mnoho o věcech a hodně nám toho dal nejen v oblasti školy. Časem jsme se naučili mít rádi jeden druhého, dokonce jsme pro něj uvařili i společnou večeři na konci roku. Zážitky mimo školy však byly ještě vypečenější.

Kromě bláznovin v Gentu jsme podnikali i výlety do okolních měst

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme jeden den všichni splavovali kanály Gentu. Obyčejně tam můžete vidět jen loďky s turisty a lidi, kteří sedí a obědvají na březích kanálů. My jsme se tam vydali v červených kajacích a všichni v červených vestách. V kajacích jsme byli po dvojicích, které se předem losovaly. Věci jsme si naházeli do plastových nádob, aby se nezamočily. Samozřejmě na vodě se strhl boj a nikdo nezůstal suchý. Největším zážitkem však bylo vidět tváře lidí, když se z pod mostu, kde normálně očekávali člun plný turistů, vyřítilo 12 červených studentů na kajacích. No a to, že jsme nebyli profesionálové se dalo poznat na první pohled, jakmile jsme se téměř srazily s loďkou plnou turistů.

Kromě bláznovin v Gentu jsme podnikali i výlety do okolních měst, do Paříže a Roterdamu. Najnezapomenutelnejší byl však týdenní výlet po Evropě. Jedno auto, devět "Erasmáků" a 900 kilometrů na sever z Gentu až do švédského Malmö a zpět. Procházeli jsme přes několik zemí, přes Nizozemsko a Německo, Dánsko a Švédsko. Navštívili jsme mnoho míst, spali v několika různých ubytovnách a nafotili miliony fotografií. Každý člen našeho týmu vypracoval plán jednoho města, které jsme si jeli prohlédnout a dělal nám tam průvodce. Jinak jsme všechno dělali společně. Jedli jsme spolu, vařili, spali. Samozřejmě všechno bylo společné. Jídlo se společně platilo i nakupovalo. Všichni jsme počítali s tím, že si po pár dnech určitě začneme lézt na nervy a dostaví se ponorková nemoc, ale vůbec se to nestalo a po návratu do Gentu nám bylo na druhý den smutno po těch ostatních a po tom všem, co jsme spolu zažili.

Dny běžely a my jsme si neuvědomili, že škola končí

© Zuzana Fedorkova

Dny běžely a my jsme si neuvědomili, že škola končí. Hodně práce nás přinutilo zapomenout na čas, který nám zde neúprosně běžel. Téměř všichni jsme však měli ubytovací smlouvu do konce července, takže jsme se dohodli, že zůstaneme v Gentu i na Gentské festivaly, které se konaly v poslední červencové dny. Aby se nikdo do té doby doma nenudil, organizovali jsme 70-ti kilometrové výlety na kolech, společné večeře a noční koupání na jezeře. Festivaly proběhly v plném proudu a uběhly strašně rychle, vlastně jak celý rok v Belgii.

Všechno bylo takové pěkné a najednou jsme tady. Všude kolem jsou rozloženy konstrukce z pódií, na kanále huláká pár turistů s průvodcem v loďce, vše je tak, jak má být. Loučíme se s kamarádem, který odchází jako první, ale víme, že zítra nebo pozítří ho většina z nás bude následovat, jen každý jiným směrem. Nikomu není do řeči, všichni víme, že dnes se to stane. Je čas. Vysoký tmavý, obvykle vždy veselý Baskičan se postaví a začne se řadu za řadou objímat s přáteli a všem se hrnou slzy do očí. Musí běžet, jeho autobus na letiště odjíždí již brzy. Kýváme mu a pak ještě dlouho mlčky stojíme a pijeme naše poslední společné pivo.

Autor: Zuzana Fedorková

Sdílet tento článek